se postupem času stala samozvanou inzertní nástěnkou – tu se hledají zatoulaná koťata, jindy se nabízí byt k prodeji, nebo se dozvíte o nově otevřeném kosmetickém salonu. Jednoho dne se tam podobným způsobem ocitl i plakát, lákající na ženské růstové skupiny, pořádané sdružením TERRA. Popravdě mne to docela zaujalo, a od zaujetí k objednání se byl už jen krok
Tyto workshopy, nebo spíše otevřené skupiny, se konají jednou za dva týdny ve večerních hodinách. Ta, které jsem se zúčastnila, byla na téma „do čeho se zamilováváme.“ Účastnilo se jí pět žen (šestá bez omluvy nedorazila) ve věkovém rozptylu 25 – 45 let a dvě psycholožky, které se znaly a už od pohledu je pojilo kromě stejných profesních zájmů i přátelství.
Na úvod nás čekalo rozehřívací kolečko – měly jsme si vzpomenout na nejranější pocit lásky, který jsme vnímaly. Po krátké meditaci zazněla široká škála vjemů – od pocitu bezpečí v maminčině náručí přes lásku k plyšovému kamarádovi až po pusu ve školce a dárku z lásky v podobě hračky z Kinder vajíčka. Všechny jsme pochopily, že láska je velmi široký pojem a skutečně se celé tři hodiny nebudeme nudit. Zkoumaných oblastí bylo pět – tělo, vztahy k ostatním, ideje, podpůrné věty a oblíbené místo.
Aby se zúčastněným lépe hovořilo o svých pocitech, dohodly jsme se na vzájemném tykání. Bylo patrné, že některým to ne úplně sedí, ale ve finále se domnívám, že šlo o celkově přínosné rozhodnutí.
Celým programem se jako nit táhla tvorba „mapy“ – do ní jsme zaznamenávaly vše, co nám k té oblasti přišlo pro nás podstatné a k čemu se budeme moci vrátit, kdykoli budeme chtít a potřebovat.
Samozřejmě nebylo žádoucí se vzájemně jakkoli porovnávat, ale už letmý pohled na mapy těch, které seděly kolem, mi ukázal různorodost toho, co si kdo představuje pod pojmem mapa. Obrys byl dán instrukcí, postupujme v soustředných kruzích od středového nejmenšího ven. A přesto byla každá mapa jiná. Jedna vypadala skoro jako excelová tabulka, druhá si ji vyzdobila obrázky, další měla prosté kruhy…
Celý program ubíhal svižně, hluchá místa se vůbec nevyskytovala. Nikdo nikoho nenutil mluvit, když nechtěl, ale samozřejmě bylo žádoucí své pocity sdílet.
Dvakrát také došlo na práci ve dvojicích, kdy si zúčastněné navzájem kladly stejné otázky. Mně například jedna odpověď mé sparring partnerky velmi pomohla získat nadhled nad problémem, který mne velmi trápil. Stačila jedna jediná věta od ženy, která mne v tu chvíli znala hodinu.
Organizačně byla příprava zvládnuta na jedničku s hvězdičkou, zhruba v polovině byla zhruba 15minutová přestávka – ideální čas na uvaření kávy či čaje, které tam byly k dispozici. O zvládnuté organizaci svědčí i skutečnost, že jsme skončily v čase, kdy bylo plánováno. Vždy potěší, když se můžete spolehnout na něčí slovo.
Co dodat závěrem? Snad to, že podobné růstové skupiny doporučuji zažít každé ženě, která má chuť a sílu na sobě pracovat. Jedná se o skupiny otevřené, takže si můžete zvolit pouze témata, která vás skutečně zajímají nebo v nichž cítíte, že by vám názor zvenčí mohl pomoci.
Kdyby nic jiného, získáte tři hodiny sama pro sebe a porovnat své zkušenosti a názory s ostatními ženami, napříč věkovým i profesním spektrem, není nikdy k zahození. Sama za sebe mohu ale potvrdit, že tato skupina do puntíku naplnila má očekávání (přestože před začátkem jsem si žádná očekávání neuvědomila), a dokonce je předčila. Odnesla jsem si odtamtud jednu větu, která změnila můj pohled na problém, který mne trápil léta, a navíc jsem si něco důležitého uvědomila ještě než vůbec skupina začala.
Zodpovědně mohu říci, že na další „duševní hygienu“ za dva týdny se už nyní moc těším, a to i přes to, že to, co se o sobě dozvím, se mi nemusí vždy líbit. Ale vědět, obvykle bývá poloviční cesta k nápravě. Tak hodně štěstí všem při odhazování duševní zátěže. V TERRA dobře vědí, jak vám pomoci, a dělají to profesionálně, lidsky, a s příjemným úsměvem.
Autor: Veronika Matoušková
