A to byla ještě před nedávnem bledou pacientkou s vážnými zdravotními potížemi a psychickými problémy. Přesto se rozhodla změnit život a splnit si sen – projít pěšky celou Ameriku. Postavila se nemoci, poušti, omrzlinám, medvědům i pumám, které potkávala, když putovala sama divočinou.

Pacifická hřebenovka ji tvrdě zkoušela. Naučila ji ale nevzdávat se.

Moniko, komu je Vaše kniha určena? 

Pro všechny, kteří si k ní najdou cestu.

Možná pro ty, kteří milují cestování. Možná pro ty, kteří se zajímají o Pacifickou hřebenovku. A možná pro ty, kteří si jen chtějí přečíst příběh holky z Vysočiny, která se rozhodla změnit život, protože nebyla šťastná. A uvěřila tomu, že tahle cesta jí pomůže.

Co přiměje ženu vystoupit z každodenní komfortní zóny a postoupit takovou cestu?

Pacifická hřebenovka byla můj sen spoustu let. A jak to moc ráda říkám…bylo to tak moc nereálné, až jsem se jednoho dne to všechno rozhodla změnit v realitu. Ten zásadní Impuls bylo hlavně zdraví. Začala jsem mít obrovské střevní problémy. Na toaletu jsem lítala třeba i dvacetkrát denně. Žila jsem v Praze a psychicky neustála ten spěch. Měla jsem příšernou životosprávu a byla permanentně ve stresu. Říkám upřímně, stalo se mi několik trapných situací, kdy jako mladá holka jsem to prostě nestihla. Několikrát jsem plakala za rohem a nenáviděla jsem se za to. Doktoři mi zjistili silné alergie na jídlo, takže jsem upravila jídelníček, ale psychicky už jsem byla zlomená. A já jsem věřila, že moje problémy jsou hlavně psychosomatické. Uvěřila jsem tomu, že pokud změním pohled na svůj život, pomůže mi to. Vyslechla jsem si spoustu lidí, kteří mi říkali, že se svým zdravotním omezením nemám šanci. Jenže já to chtěla tak moc aspoň zkusit. Věřila jsem… cestě, svému rozhodnutí a učila se znovu věřit i sama sobě. A moje rodina a přátelé zase věřili ve mně.

V čem pro Vás byla cesta inspirující?

Před cestou jsem byla velký zmatkař a protiva. A taky jsem pořád bojovala se svými střevy. Nějak jsem se s tím nemohla smířit. Na trailu jsem ale poznala spoustu lidí s mnohem trnitějším osudem. Zjistila jsem, že já se vlastně občas jen po… a že si rozhodně nemám na co stěžovat. Smířila jsem se s mými střevy. Řekla jsem si, že pokud mě někdo bude mít rád, bude muset mít rád i můj průjem. Přestala jsem se za to všechno nenávidět. Nastoupila jsem na cestu k tomu, abych se zase měla ráda, na cestu sama k sobě. A taky vím, že na tomhle budu pracovat možná celý život. Teď už se ale snažím s úsměvem.

Co jste si z trailu přenesla do běžného života?

Pořád jsem hlavou na hřebenovce, každý den. Myslím, že ty zkušenosti budu vstřebávat ještě hodně dlouho, možná celý život.

Pro začátek jsem odešla z Prahy a přestala si hrát na něco, co nejsem. Jsem holka z malého města na Vysočině a sem patřím. K tlačence, utopencům a slivovici. Našla jsem si novou práci a moje přání je být zdravá a to se plní. Cítím se tak.

Co jste osobně vnímala jako nejnáročnější překážku na cestě?

Samotu. Doma jsem být sama nechtěla, neuměla jsem to. Radši jsem pořád někam utíkala. Na hřebenovce jsem se tomu všemu musela postavit čelem a hodně to bolelo. První měsíc jsem plakala fyzickou bolestí, ty další čtyři jsem prožívala bolest psychickou. A ta byla mnohem horší.

Během putování jste potkala mnoho lidí i zvířat – jaké setkání se vám nejsilněji vrylo do paměti?

Každý žije svůj vlastní příběh, proto každé setkání pro mě bylo inspirující. Jedno se ale přece jen vymyká.

Ve Washingtonu jsem potkala na cestě skupinku hikerů  s roztroušenou sklerózou a strávila jsem s nimi pár dní. Těch dvacet lidí si plnilo svůj obrovský sen, projít část Pacifické hřebenovky. Nelitovali se, smáli se a byli vděční, za všechno. A já si v té chvíli konečně přestala stěžovat, zavřela jsem pusu a poslouchala. Z jejich energie a úsměvů jsem čerpala zbytek cesty. Vím, že do cíle jsem došla také díky nim.

Co vás celou tu dobu na cestě nejvíce drželo nad vodou? Co vás motivovalo cestu dokončit?

Vždycky jsem si vzpomněla na to, jaká jsem byla před cestou. Utrápený uzlíček nervů, který se bál vyjít na ulici. A pak jsem se na sebe znovu podívala na hřebenovce a došlo mi, co mi cesta skutečně dává. Svobodu, nadhled a vnitřní sílu. A tak jsem šla dál. Měla jsem sice puchýře, omrzliny, otoky nohou i odřeniny….. ale každý den jsem byla šťastnější, silnější a vlastně i zdravější.

Co byste vzkázala čtenářkám, které se chtějí vydat na podobnou cestu, ale z nejrůznějších důvodů váhají?

Nejdůležitější věc je na začátku. Je to rozhodnutí… rozhodnutí něco ve svém životě změnit, pokud člověk není spokojený. A potom psychicky ustát pohledy okolí. Ne všichni to pochopí.

Pokud to člověk skutečně cítí, měl by to prostě udělat. Nebát a věřit svým snům, věřit sám sobě.

Knihu plnou Moničininých zážitků a inspirace na pultech knihupectví nebo na www.albatrosmedia.cz.