Barbora Šťastná: „Snaha být perfektní ve všech životních rolích je ten největší zabiják štěstí.“

O čem je její nová kniha a zda našla recept na štěstí nám prozradila v krátkém rozhovoru.

Pracujete jako šéfredaktorka, psala jste blog, vydáváte knihy… Jak vypadá Váš běžný pracovní den?

Když se to takhle vyjmenuje, zní to trochu, jako bych byla “úspěšná žena”, která může dávat nějaké návody na úspěšný život. Tak to ale ve skutečnosti vůbec není. Můj život je spíš dost chaotický, spoustu věcí nestíhám, v práci si často nevím rady a stresuju se. Prostě nic výjimečného. Můj pracovní den se odvíjí hlavně podle toho, kolik času zbývá do uzávěrky. Náš časopis vychází jako měsíčník, takže zhruba prvních čtrnáct dnů po uzávěrce je klidnějších, ráno mám čas trochu cvičit, z práce přijdu okolo šesté, uvařím večeři… No a těch zbývajících čtrnáct dní je to větší fofr a delší pracovní doba, takže pak nosím dětem třeba mraženou pizzu. Často chodím do redakce i v neděli, protože pracujeme v open-space kanceláři a v neděli, když tam nikdo není, mám klid na soustředěnější práci. Na svoje vlastní psaní mám čas hlavně v pátek odpoledne a o víkendu, když se zašiju do nějaké kavárny.

Na svém Šťastném blogu jste zkoumala způsoby, jak být šťastnější v každodenním životě. Nabízí se samozřejmě otázka: Podařilo se Vám ty způsoby najít?

Spoustu! Tak například: více se usmívat, cvičit jógu, trávit čas v přírodě, ráno si stlát postel, pravidelně běhat, číst básně, netrávit tolik času na sociálních sítích, udržovat kontakty s širší rodinou… Ony ty drobnosti a zdánlivé banality opravdu fungují. Myslím, že většina z nás ve skutečnosti ví, co dělat, abychom byli šťastnější. Háček je v tom, že to neděláme. Protože si nenajdeme čas, jsme unavení… Ale úplně nejhorší je, když se z těch příjemných drobností stanou další položky na seznamu povinností. Takže pak máte pocit, že si musíte “splnit” třeba večerní meditaci, pečení koláče nebo povídání s dětmi. Myslím, že to je past, do které se dostává spousta lidí, hlavně žen.

Naše čtenářky jsou ženy, které se snaží vybalancovat rovnováhu mezi mnoha rolemi – během 24 hodin chtějí být stoprocentním zaměstnancem, stoprocentní partnerkou, matkou a současně být i sama sebou. Jde i v tomto každodenním koloběhu být šťastná? Je to o tom slevit ze svých nároků? Nebo o tom si to nějak usnadnit? Jak?

Jestli se vaše čtenářky opravdu snaží o stoprocentní dokonalost, je mi jich upřímně líto. Myslím, že snaha být perfektní ve všech životních rolích je ten největší zabiják štěstí. Ono to totiž nejde. Aspoň já neznám nikoho, komu by se to dařilo. A pokud o to usilujete, máte zákonitě pocit, že neustále selháváte. Já myslím, že lepší je přijmout, že ve všem stoprocentní prostě nebudu. On to od nás ve skutečnosti ani nikdo neočekává, kromě nás samotných. Stačí si vybrat jednu věc, kterou chci dělat vážně dobře. A ty ostatní? No, ono se to nezblázní.

Jak byste vlastně definovala štěstí?

Štěstí jako emoce je asi dost prchavá věc, která se dostavuje nečekaně a nepředvídatelně. Je fajn, když umíme být ke svým emocím dostatečně pozorní, abychom ho nepřehlédli ve chvíli, kdy přijde. Ale štěstí ve smyslu spokojeného života podle mého názoru spočívá v tom, o něco usilovat, dělat něco smysluplného, mít se na co těšit, a pěstovat dobré vztahy s rodinou a s přáteli.

Před nedávnem jste vydala již čtvrtou knihu – o čem je?

Láska pro samouky je můj první román. Je to příběh ženy, která se rozešla s manželem a depresi řeší tím, že začne randit se spoustou mužů, přičemž potkává nejrůznější typy a týpky a zažívá bizarní situace. Zároveň zkouší různé metody takzvaného osobního rozvoje, což ji zavede třeba na lekci meditací nebo na tantrický seminář. Všichni jí pořád říkají, že by měla hlavně “mít ráda sama sebe”. Ale ono nestačí, že vám to někdo řekne. Musí se k tomu dopracovat.

Kniha je mimo jiné i o seznamování. Dělala jste si průzkum trhu? Vyrazila jste sama na „lov do terénu”? Jak to šlo?

Tak… něco jsem vyzkoušela a zažila. Kniha není autobiografická, ale fakt je, že jsem měla čím se inspirovat. Hlavně jsem zjistila, že hodiny a hodiny čekat na to, až vám někdo odpoví na esemesku, a spojovat s tou odpovědí svoje štěstí, je… hloupé. Ale člověk se musí mít opravdu hodně rád na to, aby se mu to nestávalo znovu a znovu. Já jsem vždycky chtěla uvěřit, že tohle už je ten pravý, že to už je ono. Nakonec přišel, ale chvíli to trvalo.

Jedna známá řekla, že seznamování po pětatřicítce jí připomíná spíše pracovní pohovor. Prý už totiž lidé nechtějí zbytečně ztrácet čas, a tak padají spíše věcné otázky typu: Jsi ochotna se přestěhovat? Kde se vidíš za pět let? apod. Máte taky takový dojem?

Taky jsem slyšela, že to takhle bývá . Ale bohužel vždycky moc pozdě jsem zjistila, že těch pár lidí, se kterými jsem se v rámci “průzkumu” seznámila, nemělo vůbec žádný zájem o skutečný vztah. Teda aspoň ne o vztah se mnou. Takže se mě rozhodně neptali, jestli bych byla ochotná se přestěhovat.

Co vás přimělo k napsání této knihy?

Měla jsem pocit, že mám o čem vyprávět. A taky jsem si poprvé v životě chtěla vyzkoušet napsat celistvý příběh, ne jen blogy, fejetony nebo úvahy.

Komu byste ji doporučila přečíst?

Většina čtenářů jsou asi ženy. Ale slyšela jsem i od pár mužů, že si Lásku pro samouky přečetli a dobře se bavili. Jeden mi napsal, že si při čtení připadal, jako by byl schovaný v dámské šatně a tajně poslouchal, co si říkají ženy ve vedlejší kabince.

Funguje psaní (ať už blogu nebo knihy) jako terapie?

Určitě! Zaznamenávání vlastních emocí, třeba formou deníku, je velmi úlevné, to potvrzují i psychologové.

Liší se nějak psaní knihy a blogu?

To je opravdu velký rozdíl. U blogu píšete vždycky jen krátký text, který má fungovat samostatně. Kdežto při psaní knihy jde o to, jak ta která pasáž bude fungovat v rámci celku.

Psaní blogu je pro mnohé lákavé. Na internetu však člověk ihned dostane zpětnou vazbu. Máte zkušenost i s negativními reakcemi na Váš blog? Jak se od dalšího psaní nenechat odradit?

Já nevím, jestli éra blogů není už trochu passé, teď se vše spíš odehrává na sociálních sítích. Ale tam je ta zpětná vazba ještě bezprostřednější. Při psaní blogu jsem měla asi velké štěstí, protože naprostá většina reakcí byla pozitivní. A když někdo nesouhlasil, nesouhlasil velmi slušně. Nikdo mi nikdy nenadával. Ale je pravda, že téma štěstí v každodenním životě není konfliktní. Asi jsem nikoho moc nenaštvala.

Děkujeme za rozhovor a ať jste i nadále šťastná!

Tip: Knihu Láska pro samouky můžete koupit s 20% slevou na www.albatrosmedia.cz.