Udělám to, AŽ budu mít čas. AŽ zhubnu. Řeknu mu to, AŽ bude vhodná příležitost. AŽ mě povýší. AŽ potkám svého pana božského. AŽ se vdám. AŽ budu mít miminko. AŽ děti vyrostou… AŽ se rozvedu.
*********************************************************************************
Všechna tato zdánlivá předsevzetí jsou jistou cestou do pekel. Na první pohled to sice může vzbouzet zdání odhodlání a přesvědčení, ale nesmělo by tam být ono „AŽ.“
To deklasuje ona předsevzetí pouze do roviny chimér a vzdušných zámků. Ten, kdo je skutečně odhodlaný a chce něco změnit, totiž nevyhlašuje, že něco udělá, AŽ se stane či nestane něco jiného. Většinou to ani nahlas nevykřikuje, ale ve vší tichosti to zkrátka udělá.
Nepotřebuje k tomu publikum, které by mu tleskalo, stačí mu jeho vlastní přesvědčení, že dělá správnou věc ve správnou dobu.
Abych ale tomuhle nenápadnému slovíčku nekřivdila. Občas vypovídá o něčem, na co se těšíme – AŽ pojedeme na dovolenou, AŽ uvidíme nový film v kině, AŽ si dáme kávičku s kamarádkou.
Ale i tak, nestačí jenom vyhlásit, že se těšíme, poté by měla jaksi automaticky už následovat aktivita vedoucí k cíli. Jinak se to opět přesune do roviny vzdušných zámků Až tedy zase budete chtít tvrdit, že něco uděláte, AŽ…, kousněte se raději do jazyka, nic neříkejte a pusťte se do díla rovnou.
Druzí stejně za pět minut nebudou vědět, co jste říkali, ale toho, co jste udělali, si zaručeně všimnou. Tak vymažte ze svého slovníku alibistické „AŽ“ a směle do plnění svých snů a předsevzetí!
Autor: Veronika Matoušková
