Nenápadně se vkrádá do vztahu a záleží jen na nás, jak moc jí dovolíme, aby nám ho rozložila.

Žárlivost.

Žárlíme všechny. Skoro. Nelíbí se nám kamarádky našich manželů, partnerů, milenců. Se zvednutým obočím nelibě sledujeme, když muž po našem boku lustruje výstřih vnadné kolemjdoucí.

A za žádné potěšení nepovažujeme ani seznámení s ex našeho partnera. Říká se, že je to tak v pořádku, že kdo nežárlí, ten nemiluje. Že je to kořením lásky. Ale my všechny moc dobře víme, jak je ten pocit sžíravý a otravný. A taky nebezpečný.

„Dneska jsem vyšel z domu,“ líčil mi Honza do telefonu, „ale  musel jsem se hned otočit, protože byla fakt kosa. Vrátil jsem se do bytu, chtěl jsem si vzít ještě svetr. A co myslíš, beru si svetr ze skříně, Irena mě pozoruje jak ostříž. A vzápětí po mě vyjede:  To by mě tedy zajímalo, kvůli komu se tak strojíš?!- “

Irenu taky trochu znám. Potkala jsem se s ní párkrát a pro jistotu se jí klidila z cesty. Působí jako pohodová  žena, ale moc dobře si pamatuji na její výstup na večírku naší společné kamarádky.

Hodina pokročila a Irena už měla zcela jistě trochu upito. Zatímco se všichni unaveně bavili nad sklenkou, Irena rázně odložila svoje pití na stůl a nakráčela si to přímo mezi Honzu a hostitelku. „Já to věděla!“ Zakřičela. „Já tušila, že spolu něco máte.“

Osazenstvo večírku se udiveně podívalo nejdřív na Irenu, pak na Honzu a slečnu,  která byla jeho kolegyní v práci. A Irena pokračovala: „To znám, ty pracovní obědy. Zatraceně dobře vím, co se na nich děje!“ Honza se snažil něco namítat, Irena se nevzdávala.

Nakonec jí popadnul a odtáhnul na chodbu. Všichni si uchechtávali a po zbytek večera měli o zábavu postaráno. Honza se přišel omluvit a rozloučit. Přál si, aby neexistoval. Ani on, ani jeho Irena.

Pokaždé, když mám pocit že ten, kdo se nazývá mým partnerem, se jiné ženě věnuje víc než mně, zpozorním. Občas taky mívám chuť zařvat si jako Irena. Chytnout toho bídáka za pačesy a říct mu, aby se zklidnil. Pak si ale vzpomenu na sebe. Na své kamarády mužského pohlaví.

Na to jak volné chvíle ráda trávím na koncertech kapel plných sexy kytaristů. I na své kolegy v práci, se kterými chodím na obědy. A obvykle se uklidním. Protože mne ještě ani jednou nenapadlo lézt jim do postele, pokud zrovna tu mojí někdo zahříval.

Protřelé ženy namítnou, že muži jsou zvířátka. Že oni uvažují jinak, zatímco mi na obědě civí na prsa. Jim, nedělá problém lézt do cizích postelí.

Jednou jsem šla vedle muže, který sešel z chodníku a pokračoval prostředkem silnice. Na protější straně šla slečna, jejíž vnady byly natolik svůdné, že ho jaksi svedly z cesty. Nereagoval ani na moje volání. Teprve troubení nervózního řidiče ho probralo. Ale přesto, že na něj ženy působí jako magnet a nikdy se na ně nepřestane dívat, neznám víc milujícího manžela.

Ano, muži jsou možná zvířátka, mnohé ženy na ně uplatňují metody přitaženého vodítka a leckterým z nich tyto metody fungují. Pravdou ale je, že scény nescény, zákazy  nezákazy, vodítka nevodítka, pokud se naše zvířátko rozhodne najít si novou samici, neuděláme s tím nic.

Záleží jen na nás, jestli se budeme na ženy v jeho okolí bude dívat s nadhledem, nebo si necháme žárlivostí otrávit život. Protože zatímco on může před naší žárlivostí utéct kdykoliv, my jí neutečeme, ať poběžíme kamkoliv. A dost možná zůstaneme s vodítkem stát v našem životě samy.

Autor: Klára Hüttlová