Chtěla jsem vědět, zda i další kniha bude vykazovat stejné znaky jako ta, kterou jsem již četla – od první do poslední strany napínavá, svižně psaná, skvělá na relaxaci.

Tento příběh voní duchařinou, ale nemusíte se bát, že nějakou hrůzostrašnou, která by vám způsobila mrazení v zátylku.

Vyprávění začíná na pohřbu tetičky. Bylo jí 105 let a své dny dožila v ústavu pro seniory. Nikomu z rodiny se na pohřeb nechtělo, všichni se mezi sebou bavili, že co tady vlastně dělají, když ji ani neznali, a o „tetičce Sadie“ se vyjadřovali značně nelichotivě. V průběhu pohřbu vypravěčka celého příběhu najednou zaslechne pronikavý jekot „kde mám náhrdelník?“

To ji samozřejmě vyděsí, a ještě víc ji vyděsí, když zjistí, že s ní komunikuje duch, kterého vidí pouze ona. Navíc nevypadá jako vetchá stařenka, která leží v rakvi, ale jako naprosto normální, zhruba třiadvacetiletá dívka. Ta hned na úvod vznese poněkud nestandardní přání, skoro rozkaz – zastavit pohřeb a hned, jakkoliv.

Nebohou Laru nenapadne nic lepšího, než se vymrštit a vykřiknout, že prateta byla asi zavražděná. Všichni se na ni shovívavě dívají, přece není nijak podezřelé, že člověk ve sto pěti letech zemře. Podezření však bylo vysloveno. Pohřeb se zastavil a Lara spolu s tetičkou Sadie mohou zahájit pátrání po náhrdelníku, bez nějž Sadie nechce odejít na druhý břeh.

Při jeho hledání Lara spolu se svou tajemnou příbuznou jaksi mimochodem řeší Lařiny milostné trable, její pronásledování bývalého a neochotu akceptovat rozchod, její firmu padající ke dnu i rodinné vztahy, které byly dlouho zakonzervovány a řádné provětrání vynese na povrch to, co mělo být provždy pečlivě uklizeno.

Moderní dívka jednadvacátého století občas zažije i velmi pitoreskní situace, kdy její příbuzná trvá na tom, že „bude mít rande“ prostřednictvím Lary a neméně sveřepě trvá na tom, že jde o její rande a proto se Lara obleče tak, jak ona bude chtít. A proto ji naparádí do šatiček ze dvacátých let a i líčení uzpůsobí té době, aniž by se ptala, co její vzdálená praneteř na to říká a jak se v podobném modelu cítí.

Pokud vás zajímá, jak to celé dopadne, zda náhrdelník bude nalezen a Laře se začne dařit, začtěte se. Zjistíte také velmi překvapivá fakta o milionářském strýčkovi, zatoulaném obrazu a o tom, jak krásný výhled skýtá London Eye…

Mezi řádky lze vyčíst poselství, že i staří lidé kdysi byli mladí, plni života a sil, a přestože nyní jsou to věchýtky bez zubů o holi nebo na vozíku, někde tam uvnitř se skrývá stále ten mladý člověk, který „trsal“ charleston a který se rád bavil a měl své záliby, radosti, ale i trápení a smutky, jen se tehdy psala dvacátá léta dvacátého století, a ne jednadvacáté století.

I tato kniha se velmi dobře četla, přiznám se, že jsem ji „zhltla“ během jednoho dne, kdy jsem měla volné odpoledne. Chcete-li si u knížky odpočinout, chvíli nemyslet na nic jiného, pak tato knížka byla napsána i pro vás.

Autor: Veronika Matoušková