Představujeme si je jako mátohy, které se potácejí u heren. Myslíme si, že jsou hloupí a že nám by se něco takového stát nemohlo. V televizi často vídáme filmy, které oslavují hazard.  Ukazují, jak lze v casinu zbohatnout. Tyto protichůdné zážitky a názory vytvářejí iluzi, kterou následují média, v nichž se naštěstí alespoň občas objeví hlas primáře Nešpora, jenž oponuje zásadním ne.

Ovšem, co vlastně ve skutečnosti víme o gamblerech a o závislosti na tzv. hraní. Gambleři se skládají ze tří svébytných skupin, i když se mnohdy prolínají. Jedni ujíždí na hracích automatech, jiní v casinu na ruletě, a další na tzv. sportovním sázení.  Těch závislých na automatech je však asi nejvíce. Protože Česká republika se stala již dávno jedním velkým Las Vegas.

Tam, kde léta fungovala příjemná hospůdka, dnes sídlí obludná černá komora s blikajícími mašinkami. Často pak v blízkosti školek, dětských hřišť, či škol. Což však místním samosprávám vůbec nevadí. Vadit by to však mělo rodičům dětí, protože hazard dokáže způsobit značné škody.

Gambleři mnohdy končí ve vězeních, nebo spáchají sebevraždu.  Nechávají po sobě dluhy a nešťastné příbuzné. A přitom to začalo nevinně. Jednou šli buď z nudy, nebo ze zvědavosti hodit do automatu pár mincí a vyhráli, vyhráli dokonce opakovaně. Pak ale časem začali prohrávat a chtěli prohrané získat zpátky.

V bednách končil veškerý jejich výdělek, trávili u nich většinu svého volného času.  Přestali si všímat, že mají partnery a děti, všechno kolem nich se pomalu rozpadalo. Jen majitel podniku, v němž nechali tolik peněz, odjel na luxusní dovolenou. Předtím je častoval „drinkem zdarma“ a plácal po zádech jako dobré štamgasty. Jim se hroutil život, on se usmíval.

Ostatně o tom vypráví i pětatřicetiletý Honza. Úspěšný fotbalista, který hrál i v zahraničí. Skvělou sportovní kariéru musel ukončit pro vážné zranění.

„Od dětství jsem běhal na hřišti a najednou jsem nevěděl, čím to prázdné místo zaplnit. Měl jsem hodně peněz a najednou i moře času. Jednou mě kamarád vzal do herny. Dali jsme pár piv a já si k té proklaté mašině stoupnul. Prostál jsem tam snad dva roky života.

Kdyby mi nehrozilo vězení pro podvod, asi jsem se nikdy neodvážil jít léčit. Já jsem problém nevnímal, přestože mě opustila partnerka a i řada přátel ode mě dala ruce pryč. Ostatně všem jsem dlužil.  Ze všech jsem dokázal vylákat peníze, samozřejmě lží.“

Nakonec se Honza léčil celkem čtyřikrát, protože vždycky zrecidivoval a nedokázal to zastavit.

„Nyní již třetím rokem úspěšně abstinuji, což ale pro mě znamená, že musím chodit pravidelně k psychologovi a také na pravidelná skupinová sezení s ostatními gamblery. Oboje mě posiluje v mé abstinenci. Dnes už vím, proč jsem musel do léčebny několikrát. V začátcích jsem si myslel, že jsem se tam ocitl omylem a příliš jsem neposlouchal, co mi tam říkali. Jenomže ono se těžko smiřuje s tím, kolika lidem jste ublížili, či je ošidili.“

I Honzu můžete potkat na ulici, nemá na čele napsáno, čím si prošel. Působí dojmem úspěšného manažera. Ovšem život ho možná stojí víc úsilí, než nás ostatní.

„Nejvíc mě štve, že se pořád u nás hazard v podstatě propaguje jako něco pozitivního. Neexistuje tu téměř prevence, děti se o tomto nebezpečí vlastně nic nedozví. Jen poslouchají, jak se bez hromady peněz těžce žije. Já už ale vím a se mnou tisíce dalších gamblerů, že díky „hraní“ projdete peklem a nakonec jen splácíte obrovské dluhy. „

I když se v léčebnách stále ještě objevuje více mužů než žen, rozhodně to nevypovídá o tom, že by něžné pokolení v tomto směru zaostávalo. Naopak. Jen svou situaci často neřeší.

Setkala jsem se i s ženou, jejíž bohatý partner prostě platil dluhy, a tak ona „neměla problém“. Ale rovněž třeba se ženou, která pracovala v uměleckém prostředí a málem prohrála i střechu nad hlavou. Zachránily ji až dospělé dcery.

Kolem nás se denně odvíjí desítky podobných smutných příběhů. Každý by se měl proto snažit, aby se i on nestal jejich aktérem. Gamblerství stejně jako alkoholismus, či závislost na drogách nelze vyléčit. Můžete jen abstinovat, což v zemi, kde na každém rohu číhá herna, jde opravdu velice obtížně.

Autor: Martina Bittnerová