Rozchod s některým z nich vždy sebere na pár dní náladu, tím spíš, jde-li o přátelství letité. Občas je to ale nevyhnutelné. Přestože i když přátelům projde víc než jiným, i zde platí ono „vocamcaď pocamcaď“ – aneb nenechat ze sebe dělat blbce. Možná namítnete, že přátelé by ze sebe blbce dělat neměli, protože přece od toho to jsou přátelé a ne nepřátelé. Ale bohužel, i to se někdy stává.
V takové chvíli je nejtěžší si to vůbec přiznat, protože všichni máme tendenci naše nejbližší omlouvat a jejich slabiny nevidět. Pravda ale bývá někdy opravdu krutá a vidí ji všichni, samozřejmě kromě nás.
Kolegu či známého většinou velmi snadno odkážeme do patřičných mezí. U přátel je to tím těžší, čím déle se známe. Ale skutečně nic a nikdo nás nemůže nutit, nechat někoho z nás dělat boxovací pytel. Nikdo na světě nestojí za to, abychom dávali všanc svou lidskou důstojnost.
Na světě je skoro sedm miliard lidí, proto pravděpodobnost, že najdeme nějakou novou spřízněnou duši, je velmi vysoká. A tak zahoďme chmury, uzavřeme tuto kapitolu a poděkujme bývalému kamarádovi v duchu za to krásné, co jsme spolu prožili. Poděkujme mu i za tu lekci, kterou nám dal oním rozchodem – vždyť jsme to zvládli ustát a jsme tím pádem silnější osobnosti. Hleďme s hlavou hrdě vztyčenou a s radostí vstříc dalším lidem, kteří obohatí náš život. Možná to také bude jen na nějaký čas, ale i ten nám toho spoustu dá.
Autor: Veronika Matoušková
