Už brzy ráno jsme jezdili po nomádských kempech a skupovali kozy. Časná ranní hodina, trocha teplého slaného čaje v žaludku a nadmořská výška z nás udělaly mátohy ploužící se (byť s vtipnými průpovídkami) za naším průvodcem Tenzinem a učitelem Kamalou. Vítejte v indických Himálajích, v Ladaku, na nomádských pláních!
Nakoupili jsme 83 koz od bohatých nomádů a rozdělili je mezi 10 nejchudších rodin. Jde o jednu z forem pomoci, kterou v tomto zapadlém koutě Himálají poskytuje občanské sdružení M.O.S.T. z Ostravy za přispění Ministerstva zahraničních věcí ČR. Důvodů této podpory je více:
- pomoc v nouzi – když dlouhodobě poklesne u rodiny počet zvířat pod „životní minimum“ čtyřiceti koz, stádo ji neuživí. Odchází z hor do vesnic a měst, kde vykonávají (vzhledem ke své celoživotní kvalifikaci) nejpodřadnější práci – pokud ji vůbec najdou
- udržení stavu dětí – s odchodem rodiny dochází k odlivu dětí, které jinak velkou část roku stráví v tibetské exilové škole v nedaleké vesnici Sumdo. Zmenšuje se tím počet žáků v zařízení TCV (Tibetan children villages), které M.O.S.T. také podporuje
- udržení tradičního způsobu života – potomci uprchlíků z Tibetu (především z 60-tých let) žijí jako po staletí jejich předkové ověřeným způsobem života s moderními prvky. Děti chodí do školy. U nomádského stanu stojí motorka, občas se objeví džíp. Vedle zavěšeného vaku z jačího žaludku plného sýra leží solární panel. Pokud nepřijdou vlci nebo krutá zima, umí tito lidé přežívat na náhorních pustých pláních i na prahu třetího tisíciletí.
Odpoledne byly kozy rozdány, zajištěna fotodokumentace, potvrzení. Sbalili jsme se, odjeli do Sumda, kde nás čekalo přespání v místní škole. Byli jsme plni plánů, nových nápadů. Nejdůležitější je umět sdělit, že dar 1 500 Kč = 1 koza, může hodně ovlivnit život tibetské nomádské rodiny. Zájemci najdou informace na našich stránkách www.protibet.org nebo obdrží na vyžádání informace písemně. Vybrat si lze z několika projektů, podpořit lze i zasláním SMS ve tvaru DMS PROTIBET na číslo 87777.
Navečer jsem se šel projít vesnicí. V padající tmě se krčily malé hliněné domky s kamennými ohradami. Ticho občas přerušilo vzdálené zahýkání osla, zabečení kůzlátek uschovaných na noc do zemních jam. Z dálky mě začal vábit vzdálený nápěv. Šel jsme po sluchu. Písničku občas přerušil výbuch dětského veselí.
Na schodech před obrovským modlitebním mlýnem seděly děvčata z naší výpravy. Byly obklopené houfem dětí. Píšťala z obyčejné trubky udávala rytmus. Melodie byla svižná, i když trochu tesklivá, připomínala ukolébavku. Nadšené Češky s místní drobotinou už hodnou chvíli nacvičovaly společný zpěv. Jednoduchou angličtinou zjistily i obsah písničky.
Na oplátku se posléze spustil český repertoár. Kočku, která leze dírou vystřídala láska, bože láska, synek, který oral, ale málo a další a další. Najednou se přede mnou ve tmě začaly jak na filmovém pásu odvíjet obrazy další písničky. Uprostřed vysokohorské pustiny jsem slyšel vody hučet po lučinách, bory šumět po skalinách a sady byly plné krásných květů. Bylo to vyznání vlídné zemi, zemi české. Je dobré mít svůj domov, místo, kam se lze vracet.
V tu chvíli mi přeběhl mráz po zádech. Začaly se mi hlavou honit útržky textu „tibetské ukolébavky“, jejíž melodie mě zde před chvíli přilákala. „Sněžná hora pod modrým nebem, to je můj domov……….zelené pastviny plné ovcí a jaků, to je moje rodná země……….jezera barvy tyrkysu, to je milovaný Tibet“. Další generace Tibeťanů vzpomínala písní na rodnou zemi, do které se nemůže vrátit. Písnička tak podobná zpěvu slepého muzikanta z Tylovy hry „Fidlovačka“.
Byl to dlouhý den strávený na prudkém slunci ve výšce přes 4 500 metrů. Začaly mě štípat oči. Šel jsem spát.
Petr Ďásek, občanské sdružení M.O.S.T., www.protibet.org
