každá zahloubaná do svých problémů – mužů.
„Potkala jsem někoho opravdu výjimečného,“ pravila kamarádka po několika deci vína.
„Nepotkala jsi ho náhodou už před deseti lety?“ otázala jsem se nevinně.
„Ne, nemyslím Petra.“ Odvětila a já povytáhla obočí. „Potkala jsem Marka.“ v očích se jí blýsklo.
„A co Petr?“
„Nepleť do toho pořád mýho manžela!“
Petr. Hodnej hoch. Pracuje, dodělává si doktorát. Nepije, nekouří. Svoji ženu na rukou nosí. První láska mojí kamarádky ještě na střední škole. Okouzlená, že prožívá to, o čem nanejvýš četla. Před pěti lety mu řekla ano v Libeňském zámečku. A dneska mi vypráví o Markovi.
Marek. Atraktivní zaměstnání, lehce prošedivělý, charismatický vzhled. Klučičí úsměv.
Okouzluje na každém kroku. K jeho osobnosti patří dvě nevydařené manželství, dvě roztomilé děti a jedna oficiální přítelkyně.
Podívala jsem se na kamarádku. Ano potkala někoho výjimečného. Po deseti letech vztahu je každý nový muž výjimečný.
„Petr je intelektuál,“ rozpovídala se, „intelektuální hudba, intelektuální filmy, intelektuální knihy… Jakoby ten svůj život prožil v kině s Jarmuschem a na jazzových koncertech. Občas toho mám plný zuby.“
Nuda. Nuda je to správné slovo, které občas přepadne každý vztah. Každého manžela a každou manželku. Jakoby život končil v pětadvaceti a my měly nárok jenom na to plodit děti, pořídit si byt na hypotéku a jednou za rok jet na dovolenou do Chorvatska. Jakoby to ani nebyl náš život, ale jenom příběh, na který se musíme den co den koukat.
Marek je zlej, zlej kluk. Přijde k vám, dá vám pusu. Sedne si vedle vás a nabídne vám cigaretu, koupí drink. Poslouchá. Ukáže vám život se vší jeho sladkostí… Se vší jeho hořkostí. Budete se smát, budete žít, cítit, prožívat, plakat (hodně plakat)… A to všechno se vejde jen do jednoho večera. Zítra bude dávat pusu nové dívce, připálí jí a koupí jí drink a ona bude žít, prožívat, cítit, smát se a plakat (hodně plakat)…
„Já vím, neudělám to. Petr není špatnej. Přitahuje mě. Tak nějak intelektuálně, jestli mi rozumíš.“ A začala se smát, trochu smutně, ale věděla, že nedělá chybu. Asi. „Možná, že kdybych s Markem prožila víc než jeden večer, byl by nudnej. Možná, kdybych s Petrem prožila jen jeden večer, byl by to můj osudový muž,“ dodala. „Přála bych si Markovi podlehnout… Ale život není zábava, ne? Alespoň většinou ne,“ uzavřela to. Dopila jsem svoji skleničku. „Budeme platit!“ křikla na číšníka.
Autor: Klára Hüttlová
