Trávíte silvestrovskou půlnoc bujarým veselím, boucháním zátek a provoláváním slávy nově příchozímu časovému období? Cítíte se i teď, když na tyto oslavy koukáte s časovým odstupem několika dní, stále plní naděje a očekávání? Potom patříte mezi zatvrzelé optimisty. Oslava nového roku je totiž, minimálně pro mě, poněkud nepochopitelnou záležitostí.
Kalendářní rok má 365 dní. 52 týdnů nebo 12 měsíců, kterými se musíte prokousat, než dostanete další možnost přivítat opět rok označený vyšší číslovkou. Za takovou dobu se člověku může stát poměrně dost nepříjemností a je tedy téměř zarážející, že většina lidí příchod nového roku slaví.
I když vlastně nevědí, jak bude vypadat. Je to asi jako kdyby nám do dveří vstoupila neznámá návštěva a my ji hned objali, políbili a zapřísáhli jí věrnost na celý život. Nerozumné. A současně poněkud kruté vůči starému roku, se kterým jsme sice také nezažili jenom dobré věci, ale alespoň víme, co od něj čekat. Starý rok je prostě přítel, který s námi strávil dlouhý čas. I mezi přáteli to přece někdy zaskřípe.
Možná, že je to prostě v té lidské povaze. Co bylo, bylo, s tím už nic nenaděláme, a tak vkládáme naděje do budoucna. Každý rok si dáváme předsevzetí, která stejně většinou nedodržíme, ale alespoň v ten jeden večer máme pocit, že s přelomem přichází nová šance. Jak už jsem řekl – chorobní optimisté. Nezbývá nám tedy, než si držet palce. Ať nám vyjdou naše představy a ať není ten nový příchozí host pro nás zklamáním. Ať se alespoň některým z nás podaří stát lepšími lidmi.
Zdá se vám toto přání příliš patetické? Nedivte se, jsem naměkko. Odešel mi starý kamarád. Strávil se mnou rok a hodně jsme toho spolu prožili. Dal jsem sbohem příteli a zkouším dát šanci a důvěru zase na chvíli tomu nově příchozímu. Stejně jako celé nevděčné, ale vždy optimisticky naladěné lidstvo.
Autor: Petr Kozlíček
