Realita při náboru pracovníků je ale naprosto jiná. Málokterá firma zaměstná člověka staršího padesáti let, i když zaměstnavatel samozřejmě nepřizná, že důvodem k nepřijetí do pracovního poměru je právě vyšší věk dotyčného.
Důvody k takovémuto jednání jsou jasné. Starší lidé mají horší pracovní výkonnost, hůře se učí novému, mají problémy s ovládáním nových technologií a často neumí žádný cizí jazyk. Zaměstnavatel samozřejmě nemá čas, trpělivost a prostředky pracovníka učit samozřejmostem a tak dá raději při výběru zaměstnance přednost mladším ročníkům.
Díky takové personální politice firem se lidé předdůchodového věku dostali do nezáviděníhodné situace, ve které mají na trhu práce dlouhodobě horší pozici než ostatní diskriminované skupiny, jako jsou postižení, absolventi, Romové či matky s malými dětmi.
V takovém postavení jsou padesátníci a starší i přesto, že i oni mohou společnostem stále mnohé nabídnout. Kromě životních a profesních zkušeností je to zejména nadhled, zodpovědnost, pečlivost a velká loajalita k firmě. Lidé starší padesáti let také bývají pracovníky, kteří pro udržení si práce dokážou ledacos „překousnout“.
Přesto je zaměstnání člověka předdůchodového věku samozřejmě velkým rizikem, a dokud Parlament ČR neschválí zákon stanovující určitou povinnou kvótu takových zaměstnanců na jednu firmu a nebude postihovat její neplnění, nikdo nemůže firemní manažery nutit, aby zaměstnali staršího člověka.
Na tomto místě je nutné ještě podotknout, že nelze všechny lidi nad padesát tzv. házet do jednoho pytle – s čím má jeden nepřekonatelné potíže, může být pro druhého hračka. Nabízí se i morální náhled na věc: každý, kdo odmítá zaměstnat staršího člověka, by si měl uvědomit, že i on jednou zestárne a určitě by si nepřál, aby se k němu ostatní chovali, jako když už patří do starého železa.
Autor: Anna Ticháčková
