V dnešní době, kdy má většina z nás sedavé zaměstnání, by většinu odpočinku měl tvořit aktivní oddech. Není ale vůbec od věci si jednou za čas lehnout do postele či na gauč a nedělat nic. Prostě si jen tak lenošit.
Zní to naprosto banálně, přesto je tato „činnost“ pro spoustu z nás doslova psychickým utrpením. Není ani divu – celý život něco musíme. Musíme do školy, musíme do práce, musíme se postarat o děti a o domácnost, stále někam pospícháme…, a tak časem začneme nicnedělání považovat ne-li za hřích, tak rozhodně za mrhání časem.
Přitom ale přírodní národy (na jejichž způsobu života můžeme do jisté míry vypozorovat, kterak žili naši dávní předkové) mají lenošení reprezentované kupř. „koukáním do blba“ za zcela legitimní trávení volného času.
Workoholismus či prostě jen dříčství určitě není správnou cestou k životnímu štěstí a vyrovnanosti. Líní Honzové a líné Jany, kteří rezignovali na jakékoliv snažení, také asi nejsou spokojenými lidmi, i když tak leckdy mohou vypadat. Extrémismus není nikdy a v ničem tím nejlepším řešením a chceme-li být vyrovnanými lidmi, musíme se naučit i vyváženému lenošení.
Jak na to? Nazvěme si tento přístup třeba „programová lenost“. Začneme tím, že si naplánujeme, kdy a jak si užijeme svou línou chvilku a pak si nenecháme tento okamžik za žádných okolností překazit. První programová lenošení mohou být opravdu jen chvilinkami, kdy si po práci dáme nohy na stůl, zakoukáme se třeba z okna a pokusíme se vypnout.
Jednou za týden si můžeme naordinovat hodinku, dvě či třeba celé odpoledne lenosti. Během tohoto odpočinku neodbíháme umýt nádobí či pověsit prádlo a netrápíme se tím, co ještě musíme udělat. Ono to počká… Naplánovaný čas pak ale na druhou stranu nesmíme přetáhnout a lenošit dál. Pěkně by nás totiž potrápilo zlé svědomí. A navíc – skutečnými lenochy se přeci stát nechceme!
Autor: Anna Ticháčková
