Psychoterapeutickou novinkou v 60. letech byla humanistická psychoterapie, která měla dost odlišný pohled na lidi s psychickými problémy. I dnes je hojně praktikovaná a mnoho lidí ji vyhledává pro svůj lidský přístup ke klientovi. Seznámíme vás se zásadami a východisky, které se používají dodnes. Její prohumanisticky orientovaný přístup byl klíčový a díky tomu se lidé nemuseli tolik obávat svěřit se se svými problémy jiným.

Humanističtí terapeuti předpokládají, že psychické poruchy se objevují u lidí tehdy, když možnost seberealizace (realizace vlastního potenciálu) je blokována okolnostmi nebo druhými lidmi (rodiče, partneři, učitelé, nadřízení), kteří se snaží jejich vývoj ovlivnit podle svých představ. Osoba potom vytěsňuje své skutečné pocity. Vědomí vlastní jedinečnosti se zužuje a růstový potenciál klesá. Humanističtí psychologové se snaží pomoci lidem, aby navázali vztah se svým skutečným já a záměrně prováděli volby spíše s ohledem na vlastní život a chování, než se nechali ovlivňovat výhradně vnějšími událostmi a požadavky okolí. Cílem psychoterapie je pomoci klientovi, aby se plně stal osobou, kterou je schopen se stát.
Teď a tady

Humanistický psychoterapeut se podobně jako psychoanalytik snaží, aby si jeho klient uvědomil svoje skryté pocity a motivy. Klade však důraz spíše na to, co jedinec prožívá teď a tady, než na to, co prožíval v minulosti.
Chování neinterpretuje (jak by udělal psychoanalytik), ani se je nepokouší měnit (jak by udělal behaviorální terapeut), protože takové zásahy by klientovi vnucovaly terapeutův vlastní názor na klienta.

Co potřebuji, vím nejlépe jen já…

Jednu z prvních humanistických terapií je terapie zaměřená na klienta Carla Rogerse. Je založena na předpokladu, že klient je největší odborník na sebe sama a že lidé jsou schopni si vyřešit sami svoje problémy. Úkolem terapeuta je tento postup vpřed usnadňovat (facilitovat). Nesnažit se klást otázky jdoucí k jádru problému, nebo měnit chování. Rogers dával přednost termínu „facilitátor“ před termínem „terapeut“a lidi, se kterými pracoval, nazýval klienti a ne pacienti, protože psychické potíže nepovažoval za známku nemoci, kterou je třeba léčit.
Terapii zaměřenou na klienta lze popsat jednoduše, ale její provádění vyžaduje značné dovednosti. Terapeut začíná vysvětlením rozhovoru. Odpovědnost za řešení problému spočívá na klientovi. Může kdykoliv odejít a kdykoliv se vrátit. Vztah je osobní a důvěrný, člověk má možnost hovořit o intimních věcech beze strachu z odsouzení nebo z prozrazení. Klient je tím, kdo v situaci nejvíce hovoří. Obvykle má hodně co říct. Terapeut je pozorný posluchač, který se zajímá o to, co klient vypráví a potvrzuje, a akceptuje jeho pocity.V průběhu terapie dochází k tomu, že klienti stále více a více dosahují porozumění svým problémům a dochází k pozitivním změnám v jejich postojích k sobě samým.

Bez masky profesionála

Co vlastně terapeuti dělají, aby přivodili tyto změny? Carl Rogers se domníval, že je to především osobností psychoterapeuta, který musí mít vlastnosti postavené na empatii, vřelosti a autenticitě – neskrývat se za maskou profesionála. Terapie zaměřená na klienta má také svoje omezení – podobně jako psychoanalýza vyžaduje dobrou schopnost verbálního vyjadřování a motivovanost klientů, aby o svých problémech hovořili.

Shrnutí

Až si budete vybírat typ terapie, který by vám měl nejvíce vyhovovat, rozhodně neopomeňte humanistickou terapii. Nabízí nevšední pocit blízkosti a zájmu terapeuta, který vás nebude ani soudit, ani strašit vlastní erudovaností. Naopak vám dá zažít pocit důvěrného vztahu plného vstřícnosti a také pocitu, že vám někdo a vašim problémům skutečně naslouchá bez vynášení rychlých soudů.

Autor: Mgr. Lucie Nápravová Trustframe.cz