Po dvou letech strávených útěkem před boji a životem v uprchlickém táboře se vrátil se svou ženou Kartihou do rodného domku. Když opouštěli uprchlický tábor, neměli nic víc než šaty, ve kterých byli právě oblečeni. Slepice od dárců z Česka Sridaranovi a Kartize pomůžou vydělat peníze do začátku nové a snad lepší éry jejich života.
„Šli jsme s frontou. Přes vesnice, přes džungli. Celý měsíc jsme se nezastavili. Každou noc jsme spali na jiném místě. V bunkrech, stodolách, opuštěných domech bez střech. Jedli jsme, co nám kdo cestou dal, někdy jsme dostali rýži od Červeného kříže, jindy jsme šli hlady den nebo dva. Šla jsem bosa, gumové žabky jsem prochodila během dvou týdnů,“ vzpomíná pětadvacetiletá Kartiha. Nestěžuje si, nenaříká, prostě vypráví. Těžký osud, kterým Kartiha prošla, ji nezlomil, právě naopak, je to silná žena, kterou hned tak něco nerozhází. Zvykla si spoléhat sama na sebe. Nějak se protloukla do teď, dál to taky nějak půjde. Jen když se člověk snaží, není líný a přeje mu trochu štěstí.
„Chtěl bych otevřít počítačovou firmu nebo aspoň učit děti ve škole, jak pracovat s počítači. Jenže na založení firmy je třeba spousta peněz a jako učitele mě škola nechce vzít, že prý nemá na platy,“ vysvětluje Sridaran. „Je třeba začít pomalu. Chovem slepic a prodejem vajec si něco málo vyděláme a nebudeme mít hlad. Bude to náš hlavní výdělek, než si najdu alespoň trochu kvalifikovanou práci někde v okolí. Slepice jsou teď jediná jistota, kterou máme. Jídlo na příděl, které zatím dostáváme, může kdykoliv skončit, ale slepice ponesou vajíčka pořád,“ pokyvuje hlavou Sridaran. „V tomhle světě plném nejistoty jsem moc ráda, že můžeme začít stavět novou existenci na něčem solidním,“ dodává Kartiha.
2010, Lucie Kinkorová,Srí Lanka, TrincomaleeDistrict
Zdroj: www.clovekvtisni.cz
