O tom je skálopevně přesvědčena další z řady úspěšných manažerek, které vám pravidelně představujeme.

Magistra Miloslava Slezáková je ředitelkou specializovaného nestátního zdravotnického zařízení. Dá se říci, že lymfologické centrum Arcus vymyslela a uvedla do provozu a od samého počátku, tedy od roku 2003, je jeho ředitelkou a manažerkou.

Co  se vám zdá na manažerské profesi nejobtížnější?

Nejobtížnější? To opravdu nevím, já tuhle profesi nevnímám jako něco, co je pro mě obtížné. Naopak, tu práci jsem si sama vybrala a dělám ji s potěšením. Když jsem začínala, brala jsem jako samozřejmost, že se nějaké problémy a těžkosti budou objevovat. Ale to je v pořádku, proto tu přece jsem ‒ prostě je přijímám, jak přicházejí, a postupně je řeším.

Někdy je například těžké skloubit termíny a podobně, ale to jsou běžné věci, nic výjimečného.

Říkám to bez nějaké pózy, já tuhle profesi opravdu nepovažuji za obtížnou.

Co Vám vaše práce dává?

Naprosto mě uspokojuje. Dělám to, co mě baví, co jsem si vybrala, co jsem si sama zbudovala. Dává mi radost ze života, pocit naplnění.

Potkáváte se při své práci s něčím, co vás vysloveně překvapilo, co jste rozhodně nečekala?

Většina věcí denního rázu byla logická a očekávaná, já jsem sem totiž přišla už se zkušenostmi z oboru. Ale i tak mě ještě spousta věcí překvapila.

Třeba jsem byla dost překvapená, když jsem nahlédla do systému financování zdravotnictví. Konkrétně: Jsem toho názoru, že peníze se i ve zdravotnictví mají vydávat účelově. To znamená kromě jiného také zaměřit se hodně na prevenci. Zjistila jsem ale, že každého dílčího pracovníka s kompetencemi zajímá spíš, „zda se léčí“. Když ano, je to v pořádku. A přitom se ty peníze na léčbu vydávají mnohdy bezhlavě.

Ano, opravdu to tak je. Například jsem jisté zdravotní pojišťovně vypočítala, kolik ušetří, když budou pacienti řádně ošetřeni (protože pak u nich nedojde tak často ke komplikacím). Jenže pak jsem s překvapením zjistila, že to vlastně nikoho NEZAJÍMÁ. Doslova. Oni totiž nepotřebují šetřit, nepotřebují a potřebovat nebudou.

Jako manažerka dobře fungující privátní společnosti jsem z toho nejprve byla naprosto v šoku. Ale pak jsem to prostě musela vzít jako fakt a raději jsem se dál plně věnovala své práci. Neřeším to. Protože na tom se nic řešit nedá. Tohle prostě nijak ovlivnit nemůžete, takže přemýšlet o tom je naprosto zbytečná ztráta času a energie.

To bylo jedno z těch nemilých překvapení.

Jaké máte nejbližší pracovní cíle?

Zaměřím se více na prezentaci, na komunikaci s veřejností. A to tím spíš, že zrovna teď pracujeme na tom, abychom centrum rozšířili a abychom v něm poskytovali nejen lymfodrenáže, ale skutečně komplexní péči. A na mě je, abych zajistila, že to tam bude všechno dobře šlapat.

Jak toho dosáhnete?

Postavíme další část zařízení. Na podzim jsme začali zkušební provoz té komplexní péče, osvědčilo se to, tak teď k tomu ještě vytvoříme lepší prostorové podmínky. Budeme poskytovat kromě lymfodrenáží také cvičení, přednášky, setkávání pacientů a tak podobně.

Co je podle vás klíčovou dovedností, kterou by si měl každý manažera osvojit?

Určitě musí znát právní rámec své činnosti. Dále, souběžně s tím, musí umět jednat s lidmi. Měl by si sám nastavit určitá pravidla, aby se jeho práce vždycky nesla v duchu komunikace, spolupráce. Tedy ne „řízení shora“, ale skutečně komunikace. Toto by měl každý manažer umět, i proto, že pak může z lidí dostat skutečně maximum. Když lidé vědí, cítí, že společně pracují na stejném projektu, jsou angažovaní. A na výsledcích i atmosféře je to znát. Když manažer tohle neudělá, dostane od lidí sotva padesát procent toho, co by mu skutečně dát mohli.

A váš vzkaz pro čtenářky a čtenáře Managerky.cz?

Máte-li být v profesi manažera dlouhodobě úspěšní, musíte být hodně trpěliví. A hodně empatičtí, vstřícní i kretivní. Musíte umět odpočívat, a když přijde problém, musíte být kreativní ‒ v tom smyslu, že musíte hned najít jiné řešení a nesmíte se nikdy za nic na světě nechat odradit. Pak budete ve své profesi úspěšní a spokojení.

Eva Musilová