Mnozí z nás pomluvy a babské klepy odsuzují, ale hrot špičatému problému dosud nikdo neulomil. Dokud budou zvědavci chtiví bolestivých zpráv, budou v protipólu stále vlezlí „informátoři“…
Pomluvy a donášení na pracovišti mění chuť, nadšení, počáteční upřímnost, snahu, spokojenost, jistotu a nevinné názory na kolegy, kteří původně měli být přáteli, v ostražitou nejistotu. Tradičně platí, že model uzavřeného pracoviště, na němž větší silou úřadují muži, nečinívá nikomu ze zúčastněných větších potíží. Problém však nastává, pokud mocí vládnou ženy ženám. To se pak pracovní půda změní v pavučinu protkanou neviditelnými nitkami pomluv kolegů, čímž je vybraná oběť nevlastním zapříčiněním vyřazena z komunikace.
Člověk se liší od člověka, rodina od rodiny, město od města, kraj od kraje a stát od státu. Výchova je různá, výsledky nejisté. Přesto – některé národy mají v krvi přece jen více respektu a úcty vůči zákonům i etice. Řekla bych, že Česká republika mezi precizní a uvědomělé obyvatelstvo příliš nezapadá. S každým přibývajícím rokem, o nějž jsem na Matičce Zemi déle, nacházím mezi čestnými, poctivými a spolehlivými lidmi a jejich počtem, stále rozvinutější nepřímou úměru. Tedy: „Čím více lidí poznám, tím méně z nich má srdce na pravém místě – bohužel.“. A pravděpodobnost, že ze sedmi miliard obyvatel naší planety se v zaměstnání sejde ona chrabrá minorita, díky níž bychom svá povolání považovali za druhé domovy, je v podstatně nereprezentovatelná.
Není důležité, zda jde o hlavní – vedlejší pracovní poměr, výpomoc nebo brigádu. Různé práce lze nazývat různými jmény a vykonávat je po různě dlouhou dobu a různým způsobem. Ovšem nečestní lidé, kteří nám naši práci s dychtivostí okořeňují, zůstávají navzdory postupujícímu času stejní. Někteří se dokáží snížit nejen k hrubým pomluvám, ale i útokům, které hraničí s dobře promyšleným psychickým týráním. Dosud jsem nenalezla vhodný způsob, kterým bych člověka, kvůli němuž se pracovní půda stala bojištěm se stále odjištěnými kohoutky, když už ne zneškodnila, tak alespoň donutila vynechat mou maličkost z jeho nebezpečně destruktivních záměrů.
Ve spoustě případů mé snahy vyšly vniveč. Když jsem si na oči i uši nasadila tlusté klapky a obalila se do hustého přediva mnohokrát poznané pravdy, že hlupák sám sobě nepřítelem jest, obdržela jsem kolektivní cejch slabocha. Proto jsem to zkoušela jinde a jinak. Hned zpočátku jsem ukázala, že mám svou úroveň a jsem si vědoma svých práv, která – když se mi nebudou dostávat v plné výši, rozhodně neoželím a raději odejdu. Také osvědčené rady, že: „Přítel vás podpoří sám od sebe a nepřítele si musíte získat…“ jsem nevyužila, jak jsem měla. Roli úlisného druha jsem slabošsky nezvládla a přestala jsem raději natahovat budík na ranní vstávání…
A i když v dnešní době není vůbec lehké najít zaměstnání, z něhož by se člověk domů vracel s pocitem uplatnění, přiměřeným finančním ohodnocením a beze strachu ze stálého kočování mezi místy – přesto si stále udržuji pevné nároky na podnikovou kulturu, z níž nikdy (alespoň v to doufám) neslevím. A možná, že se svou tvrdohlavostí zažiju více perných okamžiků, než ti, kteří hbitě otočí plášť, kam vane vítr, ale zcela jistě mi zůstane čistý štít…
