i dnes se ale setkáme s mnoha firmami, které se dají označit za rodinné. Obecným požadavkem ukazujícím k rodinné firmě je, že rodina vlastní alespoň 25% firmy, na řízení firmy se podílejí členové rodiny a obvykle minimálně jeden další člen rodiny pracuje v dané firmě jako zaměstnanec.
Ze sousloví rodinný podnik vzniklo trochu nelichotivé úsloví, ale přízviskem rodinná firma se přitom mohou chlubit velmi oblíbené značky minulosti i současnosti. Z nejznámějších můžeme uvést například výrobce bot – Baťu, nebo ,,Kolbenku“, vlastníků Kolbena a Daňka, která patřila k největším strojírnám v Československa.
Dále například sklo Moser, výroba pian Petrof, automobily Tatra nebo Škoda, a z dalších firem třeba ještě Praga, Jawa nebo Aero. Úplně první rodinné firmy vznikaly v Japonsku už kolem roku 600, a později ve Francii zhruba kolem roku 1000.
A čím se rodinné firmy v praxi liší od firem běžných? Především některými problémy, vznikajícími několikanásobnými rolemi, které firemní příslušníci hrají. Na jedné straně je to role ve firmě a na druhé role, jakou hrají v příslušné rodině. Osobní a firemní vztahy se tak notně proplétají.
V odborné literatuře najdeme jako hlavní problémy těchto firem – problém s absolutistickým zakladatelem, který řídí rodinu i firmu despoticky, dalším problémem je obsazování míst na základě rodinných vztahů a osobních vazeb, a až na druhém místě podle kvalifikace.
Problém, který je naopak sdílený s jinými podnikateli, je workoholismus, i když v rodinných firmách je posedlost prací zvlášť palčivá, protože se promítá do života rodiny v mnohem výrazněji.
Poměrně zajímavá je i klasifikace rodinných firem z hlediska typu (Rodinné firmy, M. Hesková), setkat se můžeme s firmou rodičovskou (obvykle dominantní role otce), manželskou (obvykle rovnocenný pár), a příbuzenskou (nejčastěji ji tvoří sourozenci, případně vzdálenější příbuzní).
Žaneta Pixová
