Nela Boudová má tibetského dědečka!

má Nela Boudová stále dost času i energie pro vymýšlení dobročinných aktivit.

Jak to, že při  všem tom shonu je Nela pořád tak pozitivně naladěná? Rozhodli jsme se přijít jejímu tajemství na kloub.

Čím vším se Nelo v současné době zabýváte a kde pramení Váš elixír nevyčerpatelné energie, a dobré nálady?

V současnosti mě opravdu nejvíc zaměstnává moje role v novém seriálu Doktoři z Počátků pro TV NOVA. Také jsem začala zkoušet moc hezkou  hru „Liberten aneb heslo morálka“ Ericha Emanuela Schmita v divadle Palace s Mirkem Etzlerem v hlavní roli. Abych se přiznala, momentálně moc energie nemám, vzhledem ke zmíněnému natáčení a také k tomu, že mám za sebou náročnou divadelní sezónu. Dobrou náladu mi zajišťuje fakt, že seriál natáčím se svým starším synem Andrejem a naděje, že mě uvolní z natáčení a poletím se s MOSTEM podívat do Malého Tibetu. Ale samozřejmě mě těší, že i přes celkovou únavu působím jako plná energie

Přeji Vám, aby Vaše nějaká budoucí filmová postava mohla proležet spoustu dní na terase u moře… To málo volného času věnujete tedy rodině a odpočinku. Jak ale hledáte prostor pro vaše další dobročinné aktivity?

Nejsem matka Tereza, když vidím, nebo se dozvím, že je třeba pomoci a je to v mých silách, tak ráda pomohu, ale řízení dobročinných organizací raději nechám na povolanějších. Před několika lety jsem v čajovně U Džoudyho našla letáček sdružení MOST o adopci starých lidí v Tibetu. Jednoho dědečka jsem si adoptovala a následující vánoce už jsem jako dárky nakoupila pár tibetských výrobků od sdružení MOST. Poté mě oslovila předsedkyně sdružení Jana Neboráková, jestli bych nepomohla s pár dobročinnými akcemi. Jsem ráda, že akce byly zdařilé a věřím, že i příští rok budou naše aktivity úspěšné.

Myslíte si, že v České republice nejsou lidé, kteří potřebují pomoc?

Samozřejmě, že v České republice je také spousta lidí, kteří potřebují pomoci, ale v otázce životních podmínek a situace jde v Tibetu o otázku přežití… Člověk si neustále vybírá a já jsem si vybrala Tibet. Zaujalo mě, že se jedná o Tibeťany, protože k jejich kultuře mám velký obdiv a respekt. Jejich kulturní odkaz, řekla bych, má širší smysl pro nás pro všechny, neměl by se jen tak bez povšimnutí vytratit, ostatně jako žádná jiná kultura. Někteří možná ví, že se tato země nachází již 60 let pod čínskou správou. Jsou tam zcela jiné podmínky než v Evropě, člověk si to těžko dokáže představit. Lidé jsou velmi chudí, žijí z úplného minima prostředků, řeší naprosto jiné problémy než my. Tibetské děti utíkají do Indie přes himálajské průsmyky, aby zde mohly studovat v rodném jazyce v exilových vesnicích. Vzdělání v exilu jim totiž nabízí svobodu vzdělání, rozhled a šanci zachovat si jejich vlastní kulturu včetně rodného jazyka. Taková možnost je v jejich rodišti velmi omezená, protože čínská vláda v posledních letech dále nahrazuje tibetské školy čínskými. A Tibeťané, kteří v indickém exilu zestárli, na tom nejsou lépe. Ti se zase rozhodují, zda si za drobné prostředky koupí jídlo, léky, teplé oblečení anebo matraci na spaní.

Mluvíte o  Tibetu velmi zasvěceně, byla jste se tam také osobně podívat?

Do Tibetu je sice snadné se dostat prostřednictvím cestovní kanceláře, ale bez znalosti jazyka a místních poměrů nemáte šanci se dostat blízko k obyčejným Tibeťanům a jejich problémům. V Indii však žije více než stotisícová komunita Tibeťanů v exilových vesnicích. Jak jsem již zmínila výše, opravdu doufám, že se mi podaří alespoň do Ladaku letos dostat.

Chcete se tam vypravit na vlastní pěst, nebo pojede někdo s Vámi?

Chtěla bych se vypravit s pracovníky občanského sdružení M.O.S.T, kteří v těchto místech působí.  A letos se navíc do Ladaku chystá skupina dárců, tak bych se k nim pokusila připojit. Další skupina dobrovolníků bude v údolí Spiti pomáhat s dostavbou klášterní školy, která bude v létě oficiálně otevřena, prý to bude velká sláva. Nejvíce se těším na výlet do odlehlých vysokohorských plání u hranic s Tibetem, kde žijí nomádi se svými stády koz a jaků a perou se s přírodou stejně jako před staletími. Já jsem jim, podobně jako spousta dalších dárců, jednu kozu koupila. To jim pomůže přežít následky letošní mimořádně kruté zimy, která je připravila o většinu stád.

Obecně panuje nedůvěra k organizacím zabývajících se charitou…

Ano, také sdílím určitou dávku skepse k tomu, jak jsou prostředky na dobročinnost ve finále využity.  Často bývají administrativní náklady příliš velké nebo se projekty až tak nestarají o to, co chtějí místní. Díky osobní zkušenosti však vím, že to není tento případ. Mám důvěru v toto sdružení, všechny jejich aktivity a projekty vycházejí z potřeb místních lidí, ne odněkud od stolu. Jednají s dárci na rovinu, předem víte, že nejméně 85 % z vašeho daru půjde přímo potřebným lidem a zbytek na řízení, kontrolu a rozvoj projektů.

Na co se těšíte a čeho se bojíte?

Těším se na všechno, nebojím se ničeho

Co se vám líbí na buddhismu?

Nejedná se přesně o náboženství, jak tomu tady v Evropě rozumíme, že je nějaká vyšší autorita, která nás vede a které se zpovídáme ze svých skutků. Je to víra v to, že nic se neděje bez příčiny, každý náš čin má následek a my se snažíme kultivovat naši mysl, abychom uměli rozlišit dobré a špatné činy. Laskavost, moudrost, soucit ke každé bytosti, která trpí – to jsou klíčové aspekty buddhismu. Věřím, že to co člověk dává, se mu vrací a nejsem sama – buddhismus pozitivně ovlivňuje lidi ve velké části Asie už 2500 let. V posledním století se rozšířil i do Ameriky a Evropy, aniž by nutil lidi na západě opouštět křesťanské náboženství, nebo nosit oranžové hábity. A já doufám, že moje pravidelná podpora, za kterou si jeden tibetský dědeček může koupit léky a teplé oblečení, je první malá splátka za tu obrovskou inspiraci, kterou z tibetské kultury čerpám.

Děkujeme Nelo za zajímavý rozhovor a doufám, že nám brzy povykládáte, jaké to bylo setkat se v Ladaku s tím tibetským dědečkem a jestli kozy u nomádů mají už kůzlata.