Nicméně to ukazuje, že málokdo je se statusem quo, jak se říká, spokojen.
Nedávno mě v jedné soukromé diskusi na téma životního minima pobavil čísi příspěvek, že by si politici měli v rámci různých demonstrativních pokusů vyzkoušet, jaké by to bylo být na životním minimu, které běžně pobírají matky na mateřské dovolené nebo nezaměstnaní.
Je to zajímavá úvaha, zvlášť když pro jednotlivce dělá životní minimum něco kolem tří a půl tisíce korun, což některým politikům s bídou stačí jako minimum na den. Ovšem v rámci autentičnosti by museli mít i podobné podmínky, takže žádné rauty zdarma a vůz na státní pohon.
Možná by se potom už dlouze nemuselo rokovat ani o zdravějším životním stylu, protože by většina našich státních činitelů skončila na dietě hned druhý den, protože by stačilo zajít podle zvyku do oblíbené restaurace, najíst se, a životní minimum na měsíc by se rozkutálelo v troše vína a jednom chodu.
I ti obezřetnější, kteří by se rozhodli uchýlit raději do obchodních středisek a připravit si doma něco svépomocí, by zřejmě u kasy s politováním zjistili, že životní minimum se nějakým záhadným způsobem rozplynulo v nepříliš velkém standardním nákupu.
Ti chytřejší by možná zvolili cestu obezřetného průzkumu a místo běžného nákupu by se vydali na hon za slevami. Ovšem ani košík plný slev by ještě nebyl zárukou, že daná suma vystačí i do dalšího dne, natož měsíce. Nezbylo by tedy než se pustit do sestavení rozpočtu, a to bez poradců, a navrch ještě bez možnosti jít do mínusu.
A ti nejpolitikovatější? Ti by se raději místo podobně absurdních nápadů věnovali záslužnějším věcem, třeba tvorbě státnímu rozpočtu.
ZP
