Každá žena se jednou ocitne v situaci, kdy po ní její kamarádka chce zcela upřímné a objektivní hodnocení určité věci či situace. A jak už to tak bývá, odnese si hodnotitelka místo poděkování pár nadávek a výtek na vlastní osobu. Přesně jako já tento týden.
Moje kamarádka Hanka do mě celé dny hučela, abych jí dělala při nákupech šatů poradkyni, protože už žádné pořádné letní šaty neměla. Nakonec mě přemluvila a já s ní vyrazila nakupovat.
Hned v prvním obchodě jí padly do oka šaty s květinovým vzorem a bílým límečkem. Je pravda, že Hanka měla vždycky zvláštní vkus, ale ty šaty, s kterýma teď mířila do kabinky, by jednoznačně vyhrály titul „největší kýč roku.“ Ani jsem se nedivila, že byly zlevněné.
Když odhrnula závěs kabinky, upřela na mě oči plné nadšení a zeptala se mě, co si o nich myslím. „Ale řekni mi to upřímně,“ dodala. Najednou mi bylo jasné, jak velká zodpovědnost na mně leží. Buď Hance šaty odkývu a dovolím jí producírovat se v ulicích města v těchto otřesných šatech, nebo jí upřímně řeknu, že v nich vypadá jako strašák do zelí.
Rozhodnu se zachovat jako správná kamarádka. „Pokud si ty šaty koupíš, uděláš největší chybu svého života. Nesluší ti, vypadáš v nich strašně.“ Hanka se na mě jen zamračila, zatáhla závěs kabinky a bylo slyšet, jak ze sebe šaty svlíká. Rychlostí blesku zmizela z obchodu ani se na mě nepodívala.
„A to je tvá odměna za upřímnost,“ pomyslela jsem si hořce.
Dva dny mi nebrala telefony, až ten třetí mi sama zavolala a omluvila se mi. Prý je ráda, že jsem jí zabránila ve spáchání největší chyby svého života.
Poučení pro příště: V rámci zachování vřelých přátelských vztahů budu vždy říkat jen to, co lidé chtějí slyšet, a ne to, co si opravdu myslím.
Jitka H.
