Podobné příběhy se nedějí jen na papíře. Když jsem se v listopadu minulého roku ocitl jako dobrovolník v Etiopii, mohl jsem sledovat, jak sází stromy organizace Člověk v tísni.
Jedeme v džípu po prašné cestě. Jsme kousek od města Awassa v jižní Etiopii a pod námi se leskne rozlehlá plocha stejnojmenného jezera. Můj průvodce Tomáš, který zde při misi Člověka v tísni pracuje na projektech životního prostředí, mi vysvětluje, co se za svůj život naučil o přírodě a lidech. Tomáš vystudoval lesnickou fakultu a přitom sbíral zkušenosti ve světě na různých exoticky znějících projektech, jako je například inventarizace pralesa v Peru, obnovení porostu záhadně vymírajících dracén na ostrově Sokotra nebo sázení stromů na územích zničených americkými pesticidy ve Vietnamu. A teď pracuje Tomáš tady v Etiopii, kde pomáhá zalesňovat erozí postižené svahy nad jezerem Awassa. Překvapuje mě, když se dozvídám, že nejde ani tak o samotné sázení stromů, jako především o práci s lidmi.
„Je nám líto, co jsme udělali té krajině“
Projíždíme vesnicí Umbullo Kajima, kde nás vítají všudypřítomné hloučky zaprášených dětí. Tak jako všude na etiopském venkově, i tady lidé žijí v hliněných chatrčích zvaných tukuly, velké rodiny v jedné místnosti s domácími zvířaty a dobytkem. Pokračujeme cestou vzhůru, mineme poslední chatrč a po několika stech metrech zaparkujeme auto nad úpatím malého kaňonu. Svahy okolních kopců jsou suché a holé, jen tu a tam pár zakrslých akácií. Dozvídám se, že desítky metrů hluboká propast, nad kterou stojíme, vznikla erozí teprve nedávno. V období dešťů se tu každý rok valí proudy vody a odnášejí tuny úrodné půdy dolů do jezera. Na druhé straně průrvy je ale vidět cosi zeleného – jsou to stromky, které byly vysazeny zhruba před půl rokem v projektu Člověka v tísni. Jsme domluvení s představiteli obce, že nám něco o stromech povědí z jejich úhlu pohledu. A tak za několik okamžiků spočineme ve stínu akácie na druhé straně a dáme se s pomocí našeho etiopského kolegy do rozhovoru s místní radou starších.
„Kdysi tu byly lesy, mnoho a mnoho stromů,“ říká Salfako Salato, jeden z pamětníků, chudý a pravděpodobně negramotný muž, který přišel bosý. „Tady všude rostly mangovníky, avokáda a papáye,“ ukazuje kolem sebe. Ale v roce 1974 došlo v Etiopii ke komunistickému převratu a věci se odehrávaly podle obvyklého scénáře – likvidace soukromých majitelů a znárodnění půdy. Lesy teď patřily všem, a tak si všichni šli nabrat dřevo. Lidí ve vesnici přibývalo a po letech vznikla pustina se stále novými rýhami eroze. „Mysleli jsme si, že stromů je dost. Netušili jsme, že to dopadne takhle,“ pokračuje Salfako a přejíždí očima po suché krajině. „Teď je nám líto, co jsme udělali.“
Dvě kozy jsou ve vězení
Dozvídám se, že přesvědčit vesničany, aby si na obecním pozemku vysadili les a starali se o něj, nebylo vůbec jednoduché. Při zalesňování je totiž nejdůležitější, aby tomu místní lidé rozuměli a uvěřili, že je to pro jejich dobro. V této oblasti pravidelně prší, a tak nebýt pasoucího se dobytka, stačilo by jen vysadit stromky a čekat. Tak to ostatně dělá mnoho rozvojových organizací, které investují ohromné peníze do velkých zalesňovacích projektů. Výsledek je ale často nulový – dobytek vesničanů vše spase a zbude zase jen vyprahlá pustina. Lidé z Člověka v tísni ale od začátku pracovali především s komunitou – diskutovali s rolníky, přesvědčovali je a snažili se posílit vědomí vlastní zodpovědnosti. „Touto cestou nahoru chodí lidé ze sousední vesnice. Smáli se nám, že dáváme svou půdu bílým lidem,“ říká Detamo Decha, další z místních starších. „My sami jsme nevěřili, že se něco může změnit. Už tady předtím bylo podobných pokusů několik.“ Po několika měsících komunikace a přesvědčování nakonec proběhla brigáda. Z 1100 domácností ve vesnici přišlo 240 brigádníků dobrovolně sázet stromy a každý účastník dostal po skončení práce za odměnu motyku. Největší problém byl ale s ochranou před dobytkem. Rada starších se nakonec sama dohodla, že si budou vznikající les hlídat a za každou ovci nebo kozu, která se bude pást na svahu, zaplatí majitel pokutu 15 birrů, a za krávu dokonce 100 birrů. „Pokutu už dostalo 9 lidí. Teď jsou dvě kozy ve vězení na obecním úřadě a čekají, až majitel zaplatí,“ říká Detamo. A tak začínám chápat, že zde roste něco nového nejen na svahu, ale i v myslích lidí.
„Tihle bílí lidé jsou od Boha“
Sedím ve stínu stromu a poslouchám zkušenosti rolníků. Ptám se, co říkají na čerstvě osázený svah. Mezi muži to ožije nadšením. Pochvalují si, že se stromky uchytily a že nás obklopuje vzrostlá tráva. Po pouhých několika měsících jsou vidět výsledky, ve které lidé nevěřili. „Už teď vidíme, že se sem vracejí dikobrazi a ptáci,“ říká Detamo. „Máme z toho radost, vždyť zvířata odsud úplně zmizela. Teď chápeme, že to má smysl. Tihle bílí lidé jsou opravdu od Boha.“ A pak se hlásí o slovo další z mužů, Nurie Hagala a naléhavě říká: „Prosíme neodcházejte. Jsme jako děti a potřebujeme se teprve naučit, jak zacházet s krajinou. Vy nás to učíte.“ Docela mě to bere za srdce. Připadá mi neuvěřitelné, že nějací bílí lidé jen tak přijdou do země, o kterou by se vůbec nemuseli zajímat, a pomáhají těmto zapomenutým rolníkům. Že někdo zadarmo vozí negramotné vesničany džípem a nechává se pokousat blechami, aby je naučil dobře se starat o jejich vlastní zem. Výsledky jsou patrné už teď – a jestli stromky vydrží, může vesnice opravdu mnoho získat. Kořeny stromů i tráva zabraňují pokračování eroze. Už za pět let může mladý les poskytnout dřevo na topení a slámu zase mohou rolníci prodat na došky pro hliněné chatrče. „Jen jim připomeň, že zázraky neděláme,“ říká Tomáš tlumočníkovi. „O les se musí starat pořád. Navíc už dlouho nepršelo a tam nahoře to začíná usychat.“
Nasedneme do auta a sjíždíme dolů vesnicí. Po cestě se zastavíme na břehu jezera, kde má Člověk v tísni lesnickou školku. Zatímco Tomáš něco vyřizuje s dělníky, jdu se projít. Na políčcích u jezera rolníci okopávají svá pole a u vody se usadilo hejno pelikánů. V dálce na hladině zahlédnu několik tmavých ostrůvků – jsou to hroši. Svobodná, důstojná zvířata se nerušeně pasou v rákosí, jako by nic, jen občas některý dokořán otevře svou tlamu. „Tak co, jak to na tebe působí?“ ptá se Tomáš později na cestě do města. „S těmi stromy je to docela dojemný,“ říkám. „No vidíš, mě zase dojímají ti hroši. To bys tam do toho článku taky mohl napsat.“
