bližší vazby), nejspíš vám tohle slovíčko nic neřekne.
Když se ovšem řekne „koštovat“, to už je něco jiného, protože tohle slovo je známé celkem dobře.
V Čechách si „koštovat“ ve smyslu „ochutnávat“ můžeme leccos, jídla i nápoje. Na zmíněné jižní Moravě je to jiné, tam můžete koštovat jedině víno. Jídla a nápoje se ochutnávají, víno se koštuje.
S koštováním vína samozřejmě souvisí i to skoro neznámé slovíčko „košt“ a úvodní otázka ‒ Byli jste už na koště? Jestliže košt ještě neznáte, pojďte se s ním seznámit.
Snad ve všech obcích vinařské jižní Moravy se přibližně od ledna do dubna pořádají „místní výstavy vín“. Tak zní oficiální pojmenování tradičního koštu.
A co se na takovém koště děje?
Inu, soutěží se, hodně se zpívá, hodně se tančí a nejvíc se koštuje. Takový klasický košt je vlastně vyvrcholením celoroční hodně tvrdé práce místních vinařů.
Práce začíná koncem zimy, kdy se chodí do vinohradu stříhat, potom na jaře a v létě pokračuje (váže se, postřikuje, prosvětluje, vylamuje…, ve vinohradu je práce pořád dost). Na podzim se sbírá, lisuje, stáčí a tak dál, a když je mladé víno hotové ‒ může ho vinař přihlásit do soutěže, na košt.
První částí koštu je soutěž: Přihlášená vína koštuje a hodnotí komise složená z mistrů vinařů. Hodnocení se potom zveřejní v katalogu. V něm jsou všechna přihlášená vína uvedena i s vinařovým jménem, s počtem získaných bodů, s celkovým umístěním.
V neděli ráno se otevřou prostory, kde se místní výstava vín koná, a lidé z obce a z okolí se za zvuku muziky vydají posoudit, jak se to letos komu povedlo a jak to letošní komise zhodnotila. Celý den se mírně, po trošičkách ochutnává, tedy koštuje. A přitom se vedou zasvěcené debaty nebo se jen tak povídá, zpívá, vrtí se, tancuje, jak kdo chce.
Košt je taková větší „skoro-rodinná“ oslava, která patří k místnímu životu. Nevystupují tu žádné televizní hvězdy, hraje tu cimbálka, pak dechovka, pak přijde třeba nějaký ten pop, ale všechno se to nese v duchu „my jsme tu doma, společně se tu bavíme, a jako maličké doplnění tu máme trošku té muziky“.
Tohle je nefalšovaný živý „folkór“. Žádné vyumělkovaně krojované dívenky s chlebem a solí. Ne, tohle je doopravdy, ne pro kamery, ne pro festival, ne „na efekt“. Tady nemusí „kulturní pracovníci“ pracně oživovat dávné tradice ‒ tady totiž společný život, společná práce ani společná zábava nikdy nevymřely. Tohle je skutečný místní plnokrevný život.
Eva Musilová
