Nedávno jsem se dočetla pro mě docela zarážející informaci. Každý třetí Čech žije sám. Z toho asi třetina si tuto dráhu vybrala dobrovolně a dvě třetiny jako dočasný stav. Docela značné procento vypovídající o společenské a možná i ekonomické situaci státu.
Není to tak dávno, co stát razil teorii, že rodina je základ státu. Dneska vládne střídavá péče u nezaopatřených dětí, což oficiálně povoluje dítěti žít v chaosu. Naučí se shazovat odpovědnost podle dané situace a podle toho, u kterého z rodičů zrovna je. V praxi, konečně, toto před léty preferované řešení po rozvodu rodičů, pomalu odeznívá.
Možná i takováto zkušenost pomáhá ve změně pohledu na klasický model rodiny. Vždyť kolik lidí může říct, že žije ve své původní rodině? Obávám se, že procento by bylo opravdu nízké.
Povolená promiskuita spojená s obavou ze závazků s sebou přináší i další dopady. Mezi nejčastější patří neschopnost dokázat se přizpůsobovat nové situaci nebo se umět vzájemně tolerovat a doplňovat. Proč tedy většina raději žije s pocitem, že musí všechno dělat sama? Vždyť se nejedná vždycky jen o problematiku partnerského vztahu, ale prolíná se i do vztahů pracovních nebo přátelských.
Pokud je člověk mladý a dokáže se svým způsobem o sebe postarat, tak chápu volnost jako metu vysněnou. Jenomže netikají pouze biologické hodiny v otázce mateřství, ale i s moderní civilizací vzrůstá počet nemocí přicházející nejen ve vysokém věku.
Člověk by se tedy měl zamyslet nad tím, jestli chce plánování budoucnosti podřídit pohodlí nebo „mosty,“ o které se později může opřít. A mezi takové „mosty“ dozajista patří i rodinné zázemí, pocit souznění, určitého duševního naplnění a bezesporu i kvalitního, pravidelného a bezpečného intimního života.
Ves.
