Jak se jmenuje nová divadelní hra v Divadle Kalich a koho v ní představuješ?
Já jsem ještě také automobilový závodník, to je pro mne teď také hodně důležité, tím se vlastně momentálně zabývám nejvíc (smích). Ale zpět k práci. Hra se jmenuje „Ani spolu ani bez sebe“, postava se jmenuje „ON“, ale my jsme mu dali jméno, které jsem si mohl vybrat. Takže je to Jean – Paul, protože je to francouzská hra a jméno tedy dostal podle mého nejoblíbenějšího francouzského herce.
Jaká tedy ta postava je, z čeho při zkoušení čerpáš? Hraješ víc sám sebe nebo někoho úplně jiného?
Já se do každé role, kterou hraji, snažím dát něco ze sebe. Nebráním se tomu být sám sebou, protože tu postavu hraji já. Postava je manažer firmy na jogurty, takže se staví samozřejmě i na jeho charakteru, ale samotná hra je úplně o něčem jiném, tak se přijďte podívat.
Znáš někoho blízkého, který by byl Tvojí nové postavě Jeana-Paula podobný, vzpomněl sis při čtení scénáře na někoho konkrétního?
Ta postava je uvěřitelná a to je pro mne taky důležité, že je to reálná živá bytost. Samozřejmě, že se chová, jako spousta lidí, které znám. Ale je to spíš prototyp člověka, který je složený z několika lidí. Není to tak, že bych si pod touto figurou představil jednoho konkrétního známého nebo kamaráda. Pokud bych do této postavy dal mix svých různých deseti známých, tak to bych si asi dokázal představit.
Jaká je nálada při zkoušení?
Nálada je samozřejmě výborná. Je to veskrze tvůrčí práce a možná je to také tím, že jsme u toho vlastně jenom tři. Tedy dva herci a režisérka. Navíc s Janou Paulovou moc rád zkouším a jsem s ní rád, protože je to bezvadný člověk a cítím, že si v té práci rozumíme. Což je moc důležité, když děláte inscenaci, kde jsou pouze dva herci na jevišti. Kdyby se neměli rádi nebo by si byli lhostejní, tak i kdyby šlo o dva kamarády, ale měli na inscenaci rozdílný názor, nejde to dát dohromady. My jsme se sešli opravdu krásně, atmosféra je výborná a já doufám, že se to odrazí na výsledku.
Jaký jsi typ herce? Jsi při zkoušení zlobivý herec nebo Tě to už přešlo? Nebo to tak nikdy nebylo?
Já úplně nerad zkouším, mě to moc nebaví. Baví mě spíš to samotné hraní. Ty zkoušky a ty procesy, jak někdo z kolegů říká, že miluje, jak na tu postavu přichází, tak já na tento typ práce nejsem. Myslím, že nejsem zlobivý herec, ale spíš typ herce netrpělivého. Chtěl bych mít vždy inscenaci už nazkoušenou a hrát. Nejraději bych už před zkoušení všechno o hře a postavě věděl a celé to přeskočil a mohl hrát. Bohužel to nejde. Musím, ale říct, že u této hry mě to zkoušení baví. Nechci říct, že poprvé v životě, ale mnohokrát to takto nebylo. Není to tak, že by mě to s někým nebavilo, ale celý ten divadelní proces zkoušení je pro mne vždy strašně strastiplný a těžký. Mám ještě jednu takovou silnou příjemnou vzpomínku a to na zkoušení v Litvínově, když jsem hrál Cyrana.
Jaký je Tvůj vzkaz pro mladé diváky Divadla Kalich, aby se udrželi dlouho v kondici?
Mně bude v březnu 2015 padesát a mladým lidem bych vzkázal, aby se sebou nakládali stejně dobře, jako my dříve. Pro mě největší hrozba je nesmyslný čas trávený u počítačů, protože je to virtuální svět, internet je virtuální svět, nic nedává a jen bere čas, někdy peníze, ale hlavně zdraví.
Většina mladých lidí je ohnutých, když by měl někdo udělat sto kliků, tak se zlomí. Někam doběhnout je pro některé mladé taky problém. Je škoda, když mladí aktivně nesportují, protože sport je dnes dostupný a nestojí často moc. Třeba florbalová hokejka se dá koupit za pár stovek, oblečení také a poplatky v klubech nejdou do tisíců. Tohle je třeba sport pro každého, jde v ČR nahoru a dají se v něm získat zajímavé výsledky. Nebo si jen tak obyčejně jít ven zakopat fotbal. Počítač určitě stojí i podstatně víc než několik sezón ve sportovním klubu.
A co by vzkázal David Suchařípa svým vrstevníkům nebo starším divákům?
V padesáti se špatně začíná se sportem. Takže ti co nikdy nesportovali, ať se do toho už raději moc divoce nepouštějí. Ale třeba bych začal tím, že pokud například kouří, zamyslel bych se, jestli jim to nebere zbytečně moc energie. Vím, že je asi strašně těžké přestat, ale životosprávu lze upravit určitě v každém věku. Nastavit si dobrý jídelníček, více zeleniny, méně tučného a nebát se navštívit lékaře a nechat si udělat kompletní vyšetření, čímž člověk také předejde mnoha nepříjemnostem a nezanedbá případný problém. Důležité je být hlavně aktivní. Nikdo nemusí běhat maratony, ale aktivní způsob života je pro mě lék úplně na všecko. Určitě každý zvládne procházku, třeba dlouhá procházka se psem je ideální. I ten sport se dá vymyslet. Je to samozřejmě golf! S tím lze v padesátce v pohodě začít. Bude to lidi bavit, hraje se v krásném prostředí, přírodě, aby se všichni pobavili a byli zdraví.
Čím si myslíš, že by ses živil, kdybys nehrál divadlo?
To je spíš jenom moje představa, protože nejradši bych byl asi tím profesionálním fotbalistou. Jenomže v roce 1983, kdy jsem měl osmnáct, to tak úplně nešlo. Tenkrát by mě kariéra profesionálního fotbalisty asi minula. Poslední dobou jsem zjistil, že kdybych si to mohl vysnít, chtěl bych mít takovou kariéru, jako třeba Sebastian Loeb (úspěšný automobilový závodní VRC Rallye), to by mě docela bavilo (smích). Jinak si, ale zcela vážně neumím představit, co přesně bych jiného mohl dělat. Muselo by to mít totiž jistou specifičnost, být to velice svobodné povolání, abych u toho stíhal i jiné svoje zájmy. Na herectví mě baví, že člověk může třeba hodně zabrat půl roku a pak měsíc moc nezabírat a vzít si třeba něco jako dovolenou.
Kdyby Tě někdo opravdu donutil a musel bys sedět někde v kanceláři, koukat do počítače, myslíš, že bys časem zemřel na nudu, stesk nebo se zbláznil?
Kdyby mi za to někdo dal třeba tři sta tisíc měsíčně, tak myslím, že bych to vydržel třeba tak půl roku….(smích).
