že v tom lítáte, jen vy si myslíte, že to přece ještě máte pod kontrolou.
No, možná následky nejsou až tak zničující, ale se životem vám to dovede zamávat pořádně.
Hlavním průvodním znakem je neustálý nedostatek času, i když člověk jednu práci dokončí, ví, že už měla být hotová nejlépe předevčírem, a další úkoly, na které včera bylo pozdě, už se třesou v řadě. To pak není divu, že si workoholik sám pro sebe poupraví nápěv songu – Den je krásný… , na Den je krátký. A co hůř ono je to skutečně pravda.
Workoholismus nejčastěji postihuje samozřejmě podnikatele, důvod je zřejmý, pracovní dobu si určují sami, takže každá neodpracovaná hodina pak může být, jak říkají manažeři, obětovanou příležitostí, tj. ušlým ziskem.
Pokud se daří nebo podniká ve velkém, dají se některé úkoly převelet na zaměstnance nebo spolupracující osoby, ale pokud se nedaří, nebo teprve začíná, pak tlak bývá takový, že si z nás okolí může začít utahovat, že jsme jak vystřižení z večerníčku o Broučcích, kde ,,Chvátám, chvátám, nemám chvíli klid,“ patřilo k charakteristice jedné klasické postavy.
Jenže workoholismus dnes postihuje už kde koho – zaměstnané, nezaměstnané, maminky na mateřské dovolené i v domácnosti. Jestliže si naši předci stěžovali na počátku 20. století, jak život zrychlil, a tempo je šílené, teď je to oproti tomu hotový rychlovlak.
Otázka je co s tím? Pokud jste se v některém zvýše uvedených odstavců našly, pak sice jevíte znaky workoholismu, netřeba však nad sebou lámat hůl a pátrat po odvykacích kůrách… Kdo si ještě občas najde čas na přečtení článku, není zatím úplně ztracený případ 
ZP
