přijímání chybných rozhodnutí o zaměstnávání pracovníků.

Představme si, že v prostředí s vysokou inflací firma chybně vyhodnotí vzestup tržní ceny svých výrobků o dejme tomu 5 % a bude se domnívat, že jde o relativní pokles této ceny, protože nebude vědět, že míra inflace nedávno poklesla ze 6 % na 4 %. Tato firma by se mohla rozhodnout méně investovat a propustit některé zaměstnance, aby snížila své výrobní kapacity. Předpokládala by totiž, že bez těchto změn by se vzhledem k domnělému poklesu relativní ceny svého výrobku dostala do ztráty. Toto rozhodnutí by se však ukázalo jako chybné, protože nominální mzdy zaměstnanců mohou být díky nižší inflaci zvýšeny méně, než o kolik firma předpokládá. Ekonomové by tento jev označili jako nesprávnou alokaci zdrojů. V podstatě to ukazuje, že za této situace dochází k plýtvání zdroji (kapitálem, prací atd.), protože část zaměstnanců je propuštěna pouze kvůli nestabilnímu vývoji cen.

K podobnému plýtvání zdroji by mohlo dojít v případě, kdy zaměstnanci a odboráři nedokážou odhadnout vývoj inflace v budoucnu, a raději proto požadují větší zvýšení nominálních mezd, aby předešli tomu, že by případná vysoká inflace v budoucnu způsobila výrazný propad jejich reálných mezd. Pokud by v takové situaci firmy očekávaly nižší inflaci než zaměstnanci nebo odbory, pravděpodobně by takovéto zvýšení nominální mzdy považovaly také za poměrně velké zvýšení reálné mzdy, a mohly by se proto rozhodnout snížit počet zaměstnanců nebo přinejmenším najmout méně pracovníků, než kolik by zaměstnaly, pokud by neexistoval tento dojem vysokého růstu reálných mezd.

Důvěryhodné udržování cenové stability také snižuje pravděpodobnost, že lidé i firmy převedou část zdrojů z výrobní činnosti na ochranu (zajištění, hedging) proti inflaci nebo deflaci, například tím, že ve smlouvách zavedou indexování nominálních částek podle vývoje cen. Vzhledem k tomu, že v prostředí s vysokou inflací není úplná indexace možná nebo je příliš nákladná, subjekty jsou často nuceny skladovat zboží, protože za těchto okolností si zboží uchovává svou hodnotu lépe než peníze nebo některá jiná finanční aktiva. Vytváření velkých zásob zboží však rozhodně není vhodným investičním rozhodnutím a navíc brzdí hospodářský růst i růst reálných příjmů.

Daňové systémy a systémy sociálního zabezpečení mohou vytvářet podněty k neekonomickému chování. V mnoha případech takové poruchy ještě prohlubuje inflace nebo deflace, protože fiskální systémy většinou neumožňují indexaci daňových sazeb nebo příspěvků na sociální zabezpečení podle míry inflace. Například zvýšení mezd, jehož cílem je upravit mzdy podle vývoje inflace, může způsobit, že zaměstnanec bude zdaňován vyšší daňovou sazbou – tento jev se někdy označuje jako studená progrese. Cenová stabilita omezuje rušivé vlivy související s dopady inflace nebo deflace na zdanění a na systémy sociálního zabezpečení.

Inflace znehodnocuje vklady a úvěry – například jeli míra inflace 9 % a úroková sazba z vkladů 5 %, pak hodnota vkladu reálně poklesne. Právě tak vyšší než očekávaná inflace postihuje věřitele, kteří poskytli úvěr s pevnou úrokovou sazbou. Na druhé straně ovšem „nahrává dlužníkům, kteří naopak reálně vracejí menší částky.

Banky proto při zvyšující se inflaci zvyšují úrokové sazby. V případě úvěrů je to proto, aby jejich poskytování nebylo ztrátové. Zvyšují se i úrokové sazby vkladů, aby se hodnota úspor nesnižovala a obyvatelé úspory nevybírali.

Příklad:

Předpokládejme, že roční míra inflace bude 5 %. Jestliže náš vklad je úročen 3 % p.a., pak jeho hodnota reálně klesla o 2 %.

Pokud nám příbuzný bezúročně půjčil 150.000 Kč a my je vrátíme za rok, vrátili jsme mu vlastně o 5 % reálně méně, než nám půjčil.

Zdroj: Slabikář finanční gramotnosti – Vydalo nakladatelství COFET, a. s. v Praze roku 2011 díky laskavému přispění Československé obchodní banky, a. s. za spolupráce NNO FINANČNÍ GRAMOTNOST, o. p. s.

Slabikář můžete objednat ZDE.