Často se objevujeme u pomyslné bílé čáry, která značí start, abychom zahájili život znovu a mnohdy lépe. Ať už pracovně, společensky, osobně, profesně nebo zkrátka jinak podle svých představ, snů a uvážení.

Změna je jednoduše změna a někdo ji snáší lépe, jiný hůře, někdo životní extrémy přímo vyhledává. Záleží na osobnosti. S odstupem času už bývá sama příčina nového začátku mnohem méně důležitá, než život nový, který následuje a opět člověku přináší nové události a potřebnou vitalitu.

Samozřejmě – proměny, o něž usilujeme sami, nám náš zažitý rytmus nijak výrazně nezpřehází – nejen, že je vnitřně požadujeme, ale jsme na ně připraveni. Ovšem přepadne-li náhlá změna jednotlivce poněkud nečekaně, záleží pak už jen na člověku samotném, jak rychle se dokáže se situací vyrovnat. Často totiž platí, že co se stalo – nejde už odestát a pokud obávaný krok do vzduchoprázdna udělat musíme, je lepší smířit se s nevyhnutelností hned v počátcích…

Reakce člověka v prvních okamžicích, kdy se začne dozvídat, že jeho čistě jasné nebo jasně jisté pracovní místo začínají náhle obalovat tmavá oblaka, bývají v podstatě totožné. Zapracuje psychika, zodpovědnost a naskočí slovní spojení: „Co když – co se stane a co bude s…?“.

A náhle máme co dělat, abychom nějakým přijatelným způsobem vyřešili otázky: „Co když jsem už příliš starý/á na nové hledání, co když dál nebudu moci zajistit příjmy nutné pro zaopatření rodiny, co když novou práci, způsoby a požadavky, náročné cestování, nové kolegy a nadřízené neuspokojím a nedokážu se zapojit do hierarchie nového kolektivu? Co se stane pak a jaký bude další život?“.

Všichni víme, že nezaměstnanost je výrazná a najít pro každého odpovídající práci, je věc celkem složitá. Počáteční nadšení při hledání nové práce totiž po čase neúspěchů postupně opadne a začnou se dostavovat první obavy ze stále se přibližující a ustavičně vzrůstající pravděpodobnosti opakovaných neúspěchů. A právě tady se musíme přiklonit ke vzorci života, podle něhož bychom si riziko příliš připouštět neměli.

Protože, kdybychom stále jen říkali kdyby, žilo by se nám vskutku špatně. Zahalit se do očekávání neúspěchu a krachu, totiž většině z nás na dobré psychické pohodě nepřidá. A důkazem toho, že lidé jsou většinou zapřisáhlí optimisté a nejistotu ze svých životů poctivě vytěsňují, jsou třeba trvalá upozornění sdělovacích prostředků na havárie a neštěstí, při nichž každý den na celém světě umírá mnoho lidí.

A přesto se stále týchž „rizikových“ situací účastníme! (Např. každý druhý Evropan vlastní svůj osobní automobil a tudíž často absolvuje cesty, u nichž přesto nikdy předem neví, jaké „překvapení“ mu jízda přichystá).

Tak pokud se vám „podaří“ stanout na prahu volnosti, která je zapříčiněna ukončením pracovního poměru, neklesejte na mysli. Vaši relativní svobodu mohly způsobit mnohé důvody, kterými byste se měli zabývat co nejméně a posléze upnout svůj zájem raději na budoucnost. A všem, kteří tento článek dočetli až do tohoto místa, přeji, aby v domnělém terči s názvem „Šťastná volba zaměstnání“ trefili střed hned na poprvé a nemuseli pak mířit příliš často, protože zdlouhavá hra vysiluje…