ale vzpomínám na ni pořád stejně vřele.
Je nezapomenutelná a neopakovatelná. Než jsem se do Marikové rozjela, trávila jsem dovolenou u přátel v Považské Bystrici. A právě oni mě do Marikové zlákali.
Vyprávěli mi o vesnici, která je položena v táhlém úzkém údolí, jež má jen jedno místo vstupu. Když tímto údolím jdete stále do kopce, je užší a užší, až končí prostě skálou. Velmi vysokou skálou. Nějakých sto metrů před touto skálou je maličká točna pro autobus, od této konečné zastávky vede pěšinka k nějakým čtyřem pěti dřevěnicím, pak je ještě kousek trávy a pár břízek ‒ a jste na konci, u skály.
Horná (a logicky i Dolná) Mariková leží na okraji Javorníků. Pokud patříte k milovníkům kopců, kopečků a hor, Javorníky jsou krásným místem pro dovolenou. Slovensko má pro turisty jiné atraktivní destinace, jako jsou Tatry nebo Velká a Malá Fatra, a tak jsou Javorníky méně navštěvované ‒ a je tu tedy co objevovat.
Poblíž Marikové najdete také prosluněnou Manínsku tiesňavu nebo Súľovské vrchy, a když si vezmete mapu a budete chtít vyrazit na nějaký atraktivní výlet, zaručeně najdete tolik lákavých možností, že je během jediné dovolené stejně všechny nevyužijete.
Příroda kolem Marikové je okouzlující, ale neméně zajímaví jsou její obyvatelé. Nejsou to typičtí horalé, nejsou to jednostranně ladění „praví synové národa“, ne ne, nejsou podobní nikomu jinému. Jsou to prostě Marikované, tedy Marikovčania. Jsou naprosto sví.
Nejeden Slovák se při zmínce o Marikové ušklíbne nebo pousměje, ale v tomto jejich mírně nadřazeném „posmíšku“ vycítíte možná dokonce cosi jako závist. O zvláštní povaze lidí z Marikové se vyprávějí různé zkazky, nejčastěji asi ta, jak v Marikové vyhlásili samostatnou republiku. To prý bylo tak:
Někdy na konci první světové války, když se ustavovala Československá republika, se Marikované pod vedením jistého pana Kvaka rozhodli pro samostatnost. Využili výhodné polohy své dědiny. Zahradili vstup do údolí, vyvěsili státní vlajku, a k hraniční závoře postavil prezident Kvako dokonce „žandára“. Samostatnost ovšem dlouho netrvala, vtrhla sem nová československá policie a zařadila Marikovou pěkně zpátky do té „správné“ republiky.
Dnešní znalci marikovské historie vám ovšem vysvětlí, jak to s tou republikou i s dalšími typicky marikovskými vylomeninami vlastně bylo. Na stránkách povazska.sme.sk se například dozvíte, že
Horná Mariková měla za slovenského štátu svého vlastního prezidenta. Prohlásil se za něj jeden z největších recesistů v obci, Juraj Martečík-Kvako. Nešlo o nic jiného než o „švandu“, ale přesto: Mnoho obyvatel obce v té době převratných politických změn skutečně uvěřilo, že Horná Mariková je samostatný stát a Kvako je jeho prezidentem.
Podle starosty obce Pavla Paceka to nebyl jediný Kvakův kanadský žertík. „Byl to mimořádně bystrý člověk, ovládal čtyři řeči a byl i ohromný vtipálek. Když za první republiky zdražili tabák, Martečík-Kvako posbíral po celé Horní Marikové fajfky a poslal je do Prahy prezidentovi T. G. Masarykovi s dovětkem, ať si takový drahý tabák kouří sám,“ vypráví starosta Pacek.
V historických materiálech je zachycena i další kuriózní událost. „Je známo, že za první Československé republiky v jedné hornomarikovské lokalitě místní podnikatel nehlášeně těžil ‒ uhlí. Zřídil si prostě soukromý důl. Po zásahu úřadů s tím musel přestat a dostal od státu pokutu,“ říká místní amatérský historik Miroslav Šmalo.
Samostatnou kapitolou byla hornomarikovská příjmení. V minulosti mívali pro lepší identifikaci Hornomarikované dvě příjmení. Když se však po vzniku první republiky začala dělat oficiální evidence obyvatel, měli na matrice nahlásit jen jedno příjmení. A protože byl spěch a shon, a v úředních věcech se málokdo vyznal, dost často se pak stalo, že vlastní sourozenci měli různá příjmení.
Byl to opravdu nevšední a obohacující zážitek, ta tehdejší dovolená v Javorníkách. Nepotkaly mě při ní životu nebezpečné situace, nesetkala jsem se s mimozemšťany, ani nic podobně výstředního. Jen jsem poznala jeden polozapomenutý divoký kraj kdesi na konci údolí a ‒ Marikovany.
Autor: Eva Musilová n. v. k.
