úsloví polyglotů, protože ani v tomto případě bychom nebyli daleko od pravdy.
Budeme-li totiž mluvit o adrese bydliště, tedy o adrese místa, které člověk v určité etapě svého života nazývá domovem, je víc než přirozené, že je vždy propojena s určitou změnou identity. Málokdy se stěhujeme bez důvodu. A ať už je tím důvodem nová práce, změna finanční situace, přírůstek do rodiny nebo změna stavu, na staré adrese vždy zůstane také kousek z nás.
Kousek starého člověka, který byl takový, jakého ho znali sousedé, kolegové a známí. Co nová adresa, to trošku jiná bytost nosící naši tvář.
Adresa bydliště samozřejmě není jediným podpisem, který po sobě zanecháváme a který nás v jednotlivých úsecích života charakterizuje. Podobné, snad jen ne v tak velkém měřítku, je to s adresou e-mailovou. Ta se sice vytváří a mění daleko snadněji než trvalý pobyt, ale i tak mnoho vypovídá o nás a o tom, co právě děláme. A stejně jako málokdo bydlí tam, kde se narodil, ani svoji první mailovou schránku nevyužíváte věčně.
Jistě znáte tu zvláštní situaci, kdy někomu potřebujete poslat elektronickou poštu a on při dotazu na svojí adresu zčervená, chvíli se kroutí a potom velice rychle a pokud možno nesrozumitelně vydrmolí cosi na způsob zender.veliky@seznam.cz nebo cicaaa@volny.cz a podobně. Ano, v pubertě nám podobně osobitá adresa mohla přijít jako „super nápad“ leckomu, ale v pracovním styku už to svůj styl poněkud postrádá.
Z toho důvodu vznikají v postpubertálním období více seriozní adresy, složené většinou ze jména a příjmení. Ty při troše štěstí o něco později nahradí stejné, jen s názvem firmy za znakem zavináče.
Probereme-li si pak historii takových adres třeba u univerzálního pana Nováka, díky narýsované přímce jdoucí od Pepula@seznam.cz, přes J.Novak@law.cz, Josef.Novak@msp.justice.cz až po Josef.Novak@hrad.cz, můžeme tušit, že si Josífek nevedl v životě zase tak špatně. A že, i když by to mohli naši předkové nazvat zbytečným fluktuanstvím, byl ten kluk v podstatě vždy na správné adrese.
Autor: Petr Kozlíček
