Většina z nich ráda cestuje, takže když nás navštíví, automaticky je nakrmíme něčím naším, českým. Správní cestovatelé přece rádi každou zemi a zemičku ochutnají. Pohostili jsme takto Američany, Kanaďany, Jamajčany, Jihoafričany, Bolivijce, jednoho Cherokeye, Argentince, Pákistánce, Japonce, Korejce, Rusy, Vietnamce, Francouze, Němce, Slováky a možná i zástupce dalších národů.
Vše šlo hladce, jen jednoho dne jsme se zadrhli. Svou návštěvou nás měl poctít pravý, nefalšovaný anglický sir. Ztuhli jsme. Je to přece jen rozdíl: polodivocí mladí cestovatelé, kteří si za límcem košile vezou prach cest všech kontinentů, a solidní sedmdesátiletý čistokrevný Angličan z lepších kruhů, dbalý tradice a vybrané kuchyně…
Nastaly velké debaty a neméně velké nákupy. Než zvolíme to nejlepší menu, musíme přece do domu navézt všechno, co by se mohlo při vaření hodit, protože kdyby snad něco chybělo, už bychom to tady u nás „v Kotěhůlkách“ nedokoupili.
Celý dům byl k prasknutí nacpaný všemi možnými i nemožnými potravinami, surovinami, lahůdkami a mlsůtkami, a my jsme zasedli k vážné práci, k plánování. Jasné bylo jedno: Budeme vařit česká jídla. (Snažit se vařit „anglicky“ by byl holý nesmysl, jednak bychom to neuměli, jednak bychom hosta pěkně nudili.) Musí to být pestré a výrazné, aby to ukázalo českou kuchyni jako určitý fenomén, ale na druhé straně zas musí být chutě umírněné, protože kdyby se nám podařilo trefit se do něčeho, co „sir“ z duše nerad, byla by to situace tristní pro obě strany.
A tak jsme si lámali hlavičky, a když už toho bylo moc, zachránila nás teta Věra. Šla zrovna kolem a s přehledem prohlásila: Je to úplně jedno, co mu dáte – Angličani vůbec neumějí vařit, takže ať dostane cokoli, bude mu chutnat. Teta Věra si takový výrok může dovolit, léta pracovala v diplomatických službách, takže ví, co říká.
A tak jsme vařili. Sice s lehkým rozechvěním, ale přece jen vcelku v pohodě. Šli jsme na jistotu: Ráno vydatnější snídaně typu „co lednice dá“ se čerstvoučkým pečivem (voňavým a křupavým od pekaře), k obědu nudlová polívčička a kuře pečené s bramborami a zeleninou, jako dezert kynuté buchty a kafíčko. Následující dny přinesly další „klasiku“, tedy bramboračku s houbami, špenát s bramborovými knedlíky a volským okem, kulajdu a tak dál a tak dál. Sir William se culil, chválil, papal a přidával si.
Poslední zbytky našich obav se ovšem rozplynuly hned první večer, když se zadíval na stůl, rozzářeně špitl „Oh, semolina“ a pak si společně s naší tříletou dcerou nabral na talíř krupicovou kaši.
Těch několik dní Williamovy návštěvy jsme prožili fantasticky. Ze „sira Williama“ se vcelku rychle stal „náš Bileček“ a to hlavní, na čem jsme si všichni svorně třikrát denně pochutnávali, byla pohoda a radost u obyčejných českých jídel.
Jak je tedy nejlepší pohostit Angličana? Stejně jako každého jiného hosta: Hlavně srdečně.
Autor: Eva Musilová
Katalog restaurací:
Celá ČR | Jihočeský kraj | Jihomoravský kraj | Karlovarský kraj | Královehradecký kraj |
Moravskoslezský kraj | Pardubický kraj | Plzeňský kraj | Praha | Zlínský kraj
