Byly různé, některé dobré, jiné výborné. Nejraději ze všech ale máme Šanghaj v Ústí nad Labem.

Náš první dojem: nic výjimečného. Obyčejný čistý český dům, vylepšený trochou čínských dekorací. Nabídka dostatečně pestrá, ale také nic bombastického. Tak jsme to viděli zprvu.

Ale jakmile jsme vešli, bylo to zajímavější.

Přímo v centru města, u přecpané mnohaproudové křižovatky, jsme se totiž najednou ocitli v oáze klidu a míru. V okamžiku, kdy jsme vstoupili dovnitř restaurace, se všechno jakoby ztišilo, zklidnilo, ztlumilo. Zvuky, pohyby, hlasy, gesta i emoce, všechno zahalilo jakési zmírnění. Příjemné neporušitelné zmírnění.

Další překvapení nás čekalo za chvíli. Rozhodli jsme se totiž „jít na jistotu“ a vybrali jsme si jídla, která už jsme znali odjinud: hovězí na cibuli a smažené nudle po sečuánsku.

Zaujala nás milá, kultivovaná obsluhující Číňanka. Byla oblečena v tradičních čínských šatech a hovořila s námi typickou měkkou orientální češtinou. Byli jsme okouzleni. Na hezoučké usměvavé čínské dívky, také patřičně ustrojené, jsme už byli z jiných restaurací zvyklí, ale tohle bylo něco jiného. Tady nás přivítala skutečná Dáma.

A když jsme pak ochutnali jídlo, byl dojem dokonalý. Tak dobrou „čínu“ jsme snad ještě nejedli! Je tedy jen logické, že se z nás po čase stali zdejší „štamgasti“. Kdykoli máme do Ústí nad Labem cestu, snažíme se zastavit se v Šanghaji.

Samozřejmě, nezůstáváme jen u konzumace. Po několika návštěvách jsme využili svých skromných znalostí čínštiny a s tou zajímavou dámou jsme se seznámili. Po několika dalších návštěvách jsme poznali i jejího manžela, majitele Šanghaje, a za dalších několik týdnů už jsme se dokonce mohli zeptat i na něco osobnějšího. Dozvěděli jsme se, že tito majitelé a „kuchaři“ vlastně vůbec nejsou profesionálními restauratéry: Paní Wang je farmaceutka, pan Wang je bankovní úředník.

A jak se dostali k restauraci?

„Začínali jsme v Praze, manžel obchodoval. V Číně manžel pracoval v bance, ale má bratra, který je kuchař a u toho se i manžel vyučil kuchařem, protože ho vaření moc baví. Pak nás napadlo, že bychom mohli mít svou vlastní restauraci. Manžel říkal „Máme známé v Ústí nad Labem“, a tak jsme přišli do Ústí do zavedené restaurace, už je to třináct let. Restauraci jsme převzali. Ti známí říkali, že restaurace moc nejde, nejsou tu kšefty. Začali jsme tedy dělat změny v tom, jak byla restaurace vedena, a teď jde celkem dobře, uživí celou rodinu, minulý měsíc jsme dokonce celý tenhle dům koupili.“

Byli jsme zvědaví: Co vám tady nejvíc chybí, pokud jde o vaši profesi?

„S obchodními věcmi je to teď už o hodně lepší, ale kdysi, dřív, bylo velmi těžké sehnat ty správné suroviny, člověk je nikde nenašel.

Když jsme přišli do Čech, žádná zelenina tu nebyla, jen rajčata, cibule, okurky. A pekingské zelí, takové bílé čínské zelí. A u nás mají všude zeleninu, i zelené listy.

Tak jeden Číňan v Praze koupil pole a tu zeleninu tam pěstuje. Od toho každý týden kupujeme, buď tam zajedeme, nebo oni přivezou. Tak už to teď není problém. A v začátcích chyběly i jiné potraviny. Teď je v Praze jeden velký obchod, tam najdeme všechno, všechny speciální potraviny.“

A co jiné věci každodenního života, zajímalo nás, dovážíte si něco z Číny?

„Oblečení, to si stále vozíme. Hlavně oblečení do práce, máme na sobě tradiční čínské oblečení. Zákazníkům se to líbí a my to nosíme rádi. Obyčejné věci se dají koupit všude, ale ten pravý čínský styl, to se musí opravdu dovézt. Buď si objednáme přes internet, nebo nám je pošle či doveze rodina.“

Řeč přišla samozřejmě taky na mezi Čechy a Číňany. Jak se projevuje v práci v restauraci?

„Lidi u nás jsou pracovitější. Měli jsme také Čechy jako zaměstnance, ale nevydrželi. My jsme zvyklí pracovat od rána do večera, Češi takhle pracují den, dva a pak už ne. Ale na druhou stranu, Češi jsou pohodovější. Když se něco stane, jsou v klidu. Číňan ne. Číňan se zlobí, pro Číňana je všechno hned katastrofa. Taky Číňan pořád musí pospíchat, všechno se musí dělat rychle, hned, pořád se honí. Češi jsou v klidu, v pohodě, umějí si dát pauzičku.“

Upřímně řečeno, rádi bychom si někdy také osvojili to jejich umění stále pracovat a pospíchat, a přitom se pořád usmívat a šířit kolem sebe klid, ticho a mírno. Zatím se o to ovšem nepokoušíme, je to nad naše možnosti. Naštěstí, když se nám po té zvláštní hebké atmosféře zasteskne, víme, kam si pro ten „doušek“ zajít.

Autor: Eva Musilová n. v. k.
 
Katalog restaurací:

Celá ČR | Jihočeský kraj | Jihomoravský kraj | Karlovarský kraj | Královehradecký kraj |

Moravskoslezský kraj | Pardubický kraj | Plzeňský kraj | Praha | Zlínský kraj