hned několika zajímavými místy, které stojí za pozornost a návštěvu. Největším lákadlem zůstává areál Středočeského muzea v Roztokách i se zámečkem, kde se pravidelně konají zajímavé výstavy. V létě tu najdete sochy mladých umělců rozeseté po parku, a když se posadíte na lavičku, obstoupí vás příjemný klid.

V zimě se expozice uchýlí výhradně do vnitřních prostor. Často tu bývají i doprovodné dílny, které překvapí nejen zvědavé děti. Nyní se mohou potěšit na výstavě s názvem „Čtyřlístkománie“. Jak už z názvu vyplývá, jedná se o unikátní sbírku všech starých obrázkových Čtyřlístků ze sbírky spisovatele Ivo Fencla.

V zámku se nezapomnělo ani na expozici o jeho historii, objevíte v něm renesanční síň s nádherným malovaným záklopovým stropem a také salón ve stylu biedermeieru. Ovšem nejzajímavější budovou, patřící k muzeu, je velice citlivě a zdařile zrekonstruovaný ateliér malířky a grafičky Zdenky Braunerové, který si nechala postavit podle svého návrhu.

Nachází se vedle bývalého mlýna, který v 19. století zakoupil její otec, proslulý právník a politik. Zdenka zde trávila letní období v podstatě poté, co vypověděla nájem svého ateliéru v Paříži. Dlouhá léta totiž doslova pendlovala mezi Čechy a Francií, kde nejprve absolvovala malířskou školu a později zde pracovala.

Pohádka Máje

Půvabná stavba roztockého ateliéru vypovídá dodnes o nevšedním duchu její obyvatelky. Jakmile vejdete dovnitř, obstoupí vás pocit, že paní Zdenka opustila svůj dočasný příbytek teprve včera. Ve vitríně, na stolku i na zdech se tísní drobné památky na její rodinu, přátele a ji samotnou.

Vše důstojně a zároveň sympaticky umístěné jako vzpomínka na blízké. Z jednoho rohu návštěvníky pozoruje Miloš Marten, či z plastiky zamračená Zdenka. A protože se přátelila a zároveň měla i milostné vztahy s význačnými osobnostmi, můžeme díky tomu obdivovat i třeba Chittussiho obraz, nebo kolekci porcelánu po její matce.

To vše se vešlo do předpokoje, kde se mohli hosté uvelebit na lenošce a unášet se všudypřítomnou uklidňující zelenou barvou, jíž měla velice ráda.

Po letmém nahlédnutí do hlavní místnosti pocítíte zklamání, protože u okna se štětcem neuvidíte energickou výtvarnici, ale pouze její portrét a mnoho věcí, jež si oblíbila. Na stolku leží dopis sestře, velice svérázně pojatý, snad jej napsala o uplynulé noci a ráno jej chtěla odeslat. Alespoň to většině proběhne hlavou.

Právě díky těmto drobným detailům tu vládne neopakovatelná atmosféra prodchnutá lidstvím, jíž dokresluje piáno hudbymilovné Zdenky, staré napůl vymačkané barvy a nespočet jejích obrazů. Nad tím vším bdí či sní závoje lidových krajek přehozené přes zábradlí.

Zdenka si je přivezla z Moravy, kde si v podstatě protrpěla osudovou lásku se spisovatelem Vilémem Mrštíkem. A zároveň se stala i první ilustrátorkou Pohádky Máje. Její vlastní pohádka s Vilémem však záhy skončila. Paradoxně až po trpkém rozchodu s ním se nadchla pro myšlenku vlastního uměleckého prostoru.

Samotnou prohlídku doplňuje velmi příjemný a zasvěcený výklad průvodkyně, v němž se dozvíte mnohé o životě této výjimečné ženy, která se nakonec nikdy neprovdala a přitom znala ty nejzajímavější muže tehdejšího kulturního světa.

Tiché údolí

Teplé počasí je stvořené pro příjemnou procházku. Prakticky za muzejním areálem začíná „ Tiché údolí“, čtvrť prvorepublikových vil, kde na vás dýchnou staré časy. Svět se tu zdánlivě zastavil. Kromě klasických staveb s velkými zahradami tu ční dvě neobvyklé, tzv. „Velká a Malá Sakura“.

Bohužel již málokoho osloví jméno Joe Hlouchy, japanologa a autora četných knih, z nichž se nejpopulárnější stala „Sakura ve vichřici“. Hloucha skutečně Japonsko navštívil, přivezl odtud krásné kolorované fotografie mapující život v této zemi na konci devatenáctého století, a také bydlel určitou dobu v Roztokách, kde inicioval stavbu oněch dvou Sakur, budov v japonském stylu.

Menší sloužila jako vila, větší jako hotel.Dnes v něm sídlí nemocnice. Z původní architektury se více méně zachovaly jen typické prohnuté střechy, došlo zde k necitlivým zásahům do struktury stavby. Nicméně ještě pořád působí odlišně od svého okolí a nelze si jich nevšimnout.

Z Tichého údolí volně přejdete do údolí Únětického potoka. Hned na jeho začátku míjíte chátrající výletní restauraci Maxmiliánka. Na cestě vás čeká několik zastavení, protože tudy vede naučná stezka. Tabule upozorňují nejen na zvířata a rostliny vyskytující se kolem potoka, který nabízí krásná romantická zákoutí.

Na konci údolí lze pokračovat po cestě mezi poli a kolem zahrádek, až se dostanete pěšky přímo do Únětic, proslulých významnými archeologickými nálezy.

Jak se tam dostanete

Roztoky jsou dobře dopravně dostupné. Vzhledem k tomu, že areál muzea i Tiché údolí se nacházejí kousek za nádražím, určitě využijte vlakové spojení. Z Prahy to trvá kolem čtvrt hodiny a vlak jezdí pravidelně i o víkendech.

Martina Bittnerová