si žluté kraťasy, žluté triko, modrou větrovou bundu, na nohy termoponožky, rychle je schoval do bot, do každé ruky jednu tkaničku, pár mechanických pohybů a už jsem se rovnal do své nadprůměrné výšky.

Tak jsem rozrážel dveře zasažené slunečními paprsky od východu. Mouhřil jsem oči a s vlasy ještě přeleželými od uklidnijícího spánku jsem se rozběhl. Miloval jsem ty první čtyři kroky, které se za okamžik změnily v pravidelný rytmus běhu.

Na pozadí mých klusajících nohou se míjely lesy, louky, pole, řeka a nad hlavou se tyčily hory, za jejichž stěnou jsem tušil veliké jezero, jenž odráželo všechny krásy světa kolem. Měl jsem hlavu skloněnou k zemi. Před zrakem se mi míhala kolena, tak rozedraná, že z nich vyrážely drobné kapičky krve. Sbíhal jsem dolů k jezeru. V jeho hladině zračil nekonečný les plný borovic se zelenými korunami. Pádil jsem po té staré horské stezce zarosté ostružinami, jako jsem nikdy za svého života neutíkal. Nestačil mi dech, mně, člověku, který celý svůj život proběhal. Teklo mi do bot.

Ocitli jsme se s Petrem na hřebenu, po levici jsme měli sráz několik kilometrů dolů ke srubu uprostřed lesa a na druhé straně pomalu sestupující horskou pěšinu dolů k jezeru.

„Vidíš ty domy na druhém břehu jezera?“ zeptal jsem se.

„Jo vidím.“

„Tam bydlí Meggie. Tam dojdem a tam přespíme, zpátky už bysme to nestihli.“

„Kde je ta skála?“

„Kousek dolů touhle stezkou,“ ukázal jsem na cestu mezi ostružinami a trnkami.

Dovedl jsem Petra k Hlavě obra, tak jsem všichni v okolí říkali jeho vysněné skále.

Pozoroval jsem, jak z horolezeckou zručností stoupá vzhůru. Než jsem se nadál, byl už pět metrů pod Hlavou obra. Pak se vytáhl na převis a kousek traverzoval po stěně.

Překvapilo mě, jak rychle byl dole. V jednu chvíli se přehoupával přes převis, v druhé mi ležel u nohou. Teklo nám do bot. Měl otevřenou zlomeninu ruky, odhadl jsem i polámaná žebra a otřes mozku. V hlavě mi horečně bušilo. Umírá tam nahoře. Musel jsem běžet dál, ale už jsem začínal dýchat sípavě a krev se mi nahrnula do hlavy. Poznal jsem to podle bolestně nasládlé pachuti šířící se mou dýchací trubicí. Teklo mi do bot, nemohl jsem zastavit. Celý výhled mi téměř překrývala mlhavá clona z nedostatku kyslíku. Před očima mi míhaly mžitky. Stěží jsem rozeznával domy na břehu jezera, které se mi zpod krytu větví vynořilo asi padesát metrů pode mnou.

„Tři, čtyři kilometry a jsem u Maggie,“ napadlo mě.

„Zavolám pomoc, nenechám Petra zemřít uprostřed skal, prostě ne. Celý život jsem běhal. Tři kilometry a jsem u Maggie, tři kilometry a Petr je v bezpečí.“ Motivoval jsem se.

„Maggie!“ proscedil jsem skrz zuby a potom zakřičel „Pomóóóc!“ Můj křik se rozlehl krajinou, z lesa pode mnou vylétlo hejno špačků. Oni jsou to poslední, co si pamatuji.

Nevím, zda-li právě ti ptáci, mě tak strašně poplašili, nebo zda to byla únava, která mi zatemněla zrak, či jsem příliš myslel na Maggie, její příjemně řezané rysy a úsměv v modrých očích, který je nad všechny ukolébavky světa. Každopádně jsem v jeden moment zakopl o zbloudilý kořen nebo kámen. Vztáhl jsem ruku po Maggie, ale ona se mi vytratila, tak jako mizí hvězy před svítáním. Padal jsem dolů skalnatou strání vstříc jezeru, jehož hladinu čechral jarní vánek.

Jsou dva typy lidí: Vítězové a poražení. Myslím, že je od sebe rozeznáte právě v situacích, kdy jim teče do bot. Protože vítězný typ člověka se na okamžik zastaví a rozhodne se správně a s rozmylem, jak postupovat. Ale my poražení se vyděsíme, zpanikaříme a nemyslíme. Dáme na své srdce a ne na rozum.

Dodnes mi vrtá hlavou, zda jsem mohl Petra zachránit. Zda jsem neměl něco udělat jinak.

Probral jsem se v nemocnici. Řekli mi: „Je nám líto, ale už nikdy nebudete chodit.“ Týden jsem nenáviděl svět, pak dva týdny sám sebe. Říkal jsem si, mělo to být naopak. Měl jsem tam zemřít a Petr si měl zlámat páteř. On by dokázal žít život, jaký mě čeká.

Maggie,  má žena, vždycky říká: „Život je pes“ a já se, když to říká, usměju. Někdy se ráno probudím v posteli a říkám jí „Maggie, já necítím nohy.“ Ona odpoví: „Pak je všechno v pořádku zlato.“ Taky často říká: „Nekoukej pořád z toho okna.“ a já se vždycky usměju. Asi tuší,  že koukám do nezměrné dálky na svoje hory, jejichž majestát odráží se od průzračné vody jednoho jezera. Asi chápe, že myslím na borovicové lesy na duhém hřebenu skrývající kousek cesty.

Miloval jsem  ty tři, čtyři poslední kroky, než jsem se zastavil, ty chvíle, kdy mi začaly tvrdnout svaly. Miloval jsem Maggie, jak se mi posadila na bolavá stehna. A když jsem od ní občas odcházel, říkala: „Však ty mi neutečeš, bežče.“