Když přijde sama, je buď lesba, nebo přinejmenším divná. Nikoho ani nenapadne, že díky pracovnímu vytížení nemá čas na „hledání vhodného protějšku.“ Větší štěstí mají ženy, které již svůj protějšek našly dříve.
Připomíná mi to dobu komunismu, kdy se žena „musela“ vdát do dvaceti, jinak na ni všichni koukali jako na nějaký, s prominutím, odpad. V tomto ohledu doba sice pokročila, přesto vyšší pracovní post s sebou přináší i reprezentativnost. A co si budeme namlouvat, zázemí rodiny nebo alespoň partnera k tomu neodmyslitelně patří. Jenomže když žena tráví většinu svého volného času v práci, příp. na firemních večírcích, nezbývá jí mnoho příležitostí.
Aby tedy mohla splnit očekávanou představu naplněného soukromého života, naskytují se pouze omezené možnosti jejího splnění. Buď se zaplete s někým z práce, což se nedoporučuje, nebo si svého společníka zaplatí. Zní to jako scénář z nějakého amerického filmu? Obávám se, že realita všedního dne bývá mnohdy nelítostná.
Vždyť co by člověk neudělal, aby se zavděčil lidem všem… Dnešní moderní doba pokročila i v otázkách shánění kohokoliv a cokoliv. Rozhoduje jen otázka nabídky a poptávky a samozřejmě peněz.
Společník s sebou navíc přináší mnohem více výhod oproti stabilnímu partnerovi. Jsou po ruce kdykoliv je člověk potřebuje, za každých okolností jsou pozorní, nejsou protivní, nevyžadují něco, na co zrovna nemáte náladu, nemusíte jim prát, žehlit a mnoho dalšího.
Takže se naskytuje otázka: „Je „ten pozorný chlap“ po boku šéfové skutečně její partner?“
Ves.
