stran za práva zaměstnanců, který byl jednoznačně legitimní. Bez ohledu na zprofanování v době tzv. reálného socialismu, začíná být tato otázka stále více aktuální. Speciální úprava pracovně-právních vztahů totiž přestává vyhovovat nejenom stabilním zaměstnavatelům, ale zejména zaměstnancům, ze kterých někdy tvoří privilegovanou vrstvu (např. na rozdíl od tzv. OSVČ) a někdy jejich postavení absolutně zhoršuje. Jedná se zejména o praktickou nemožnost hospodařit se svými daněmi, nemožnost započítávat si náklady související s výkonem práce do svých daní a v neposlední řadě i cenu samotné práce ze závislé činnosti, kdy stát zdaňuje všechny zúčastněné subjekty, a to nejenom daní z příjmu apod., ale zejména různými sociálními dávkami, které z České republiky dělají pro zaměstnance i pro zaměstnavatele skutečný opak daňového ráje, se všemi negativními dopady na podnikatelskou sféru i nezaměstnanost.

V tomto smyslu vyvstává i otázka existence tzv. odborů, kteří mají poslání chránit zájmy zaměstnanců a kteří tak činí mnohdy v důsledku právě proti těmto zájmům, a zcela ignorují právě daňové a podobné zatížení práce, které pracující zatěžuje nejvíce! Odborové organizace se pak mnohdy považují za politickou sílu a takto se i chovají. Nelze zapomenout na proslulý výrok předáka odborové organizace ve společnosti Škoda Auto v Mladé Boleslavi, že smyslem připravované stávky je způsobit zaměstnavateli co největší škodu! Lze ujistit odborové předáky, že pouze existence Zákoníku práce je v takovém případě chrání před vazebním trestním stíháním.

Vysoká cena práce a složité garance, které Zákoník práce poskytuje zaměstnancům, kteří o ně mnohdy ani nestojí, pak činí z celé řady občanů České republiky v produktivním věku tzv. nezaměstnatelné, a to nejen z ekonomických či zdravotních důvodů. Bylo by možná na místě, aby si stát občansky uvědomil, že zde občané nejsou pro něj, ale právě naopak a přizpůsobil platnou legislativu přirozenému vývoji a přestal se chovat jako organizovaný zločin požadující výpalné po všech stranách.

Není pak náhodou, že se stále aktuálnějším stávají různé právní aplikace tzv. švarcsystému přes odpor státních úřadů a institucí. Reakce státu zrušit institut OSVČ nebo jej připodobnit postavení zaměstnanců pak po víc než deset let s sebou nesou smutné výsledky, kdy OSVČ, který v podstatě stojí mimo základní sociální síť, přestává být OSVČ a zařazuje se do front na úřadech práce, kterým při shora uvedeném systému a trvající krizi lze jen těžko vyčítat, že nejsou schopny za těchto okolností práci zprostředkovat.

Samotná existence Zákoníku práce v současné podobě je navíc oprávněně kritizována nejen z politických kruhů, ale zejména i většinou členů právní obce, kdy aplikace Zákoníku práce je pro řadového zaměstnance a mnohdy i zaměstnavatele naprosto nesrozumitelná, a tudíž i nepoužitelná. Jako kacířskou myšlenkou se mnohdy právě členové právní obce zabývají teoretickým zařazením pracovní smlouvy do zvláštní části Občanského zákoníku s příslušnou stručnou a právní úpravou. To vše pochopitelně při bezodkladném zrušení právního experimentu nazvaného „nový Občanský zákoník“.

Honba za ideální normou ze stran některých politiků již došla tak daleko. Ve svém okolí snad neznám právníka vykonávající skutečně právní praxi, který by s podobnými změnami souhlasil. Laikové se můžou těšit.

Mgr. Jiří Solil