Ale co, když to přeci jen trochu přeháníte a máte práci jako drogu, bez které už nedokážete žít?!
Většinou to začne docela nevinně. Nastoupíte po škole do firmy jako asistentka a s tímhle postem se nehodlá nadlouho smířit. A tak pracujete a pracujete a snažíte se stoupat výš a výš a vše ostatní jde stranou… Když už dosáhnete oné „vysněné pozice,“ už není cesty zpět- už nemůžete zkrátka vystoupit u rozjetého vlaku. A musíte se opravdu moc ohánět, abyste si ji udržela – většinou na úkor veškerého volného času, jakýkoliv vztahů i rodiny…
Práce vás pohltí natolik, že jste na ní závislá stejně jako třeba alkoholik na své láhvi. Dokud vás nezachrání někdo blízký, nejspíš vás zastaví až nervové zhroucení… Přesně takový „životní scénář“ prožila Adéla. Podobně na tom je i tisíce jiných žen- workoholiček. I když tahle „nemoc“ postihuje hlavně muže, ženy nejsou vůbec žádnou výjimkou. Třeba jen proto, aby dokázaly, že můžou být lepší než všichni chlapi…
Dovolená? Ztráta času
„Trvalo mi opravdu hodně dlouho, než jsem si uvědomila, že jsem prací opravdu posedlá a potřebuji pomoc. Několik lidí v okolí mě upozorňovalo, že to přeháním a měla bych zvolnit, ale já si nedala říct. Dokonce ani, když jsem se drsně chytla s vlastní mámou, která mě nazvala bláznivou kariéristkou. Nezajímalo mě nic jiného.
V práci jsem trávila celé dny a víkendy jsem doma vlastně propracovala také. Vypnout třeba na den mobil a notebook pro mě vůbec nepřicházelo v úvahu. Natož třeba odjet na týden pryč a jen tak se válet a nic nedělat… Víkendy i dovolené mi přišly jako velká ztráta času. A i když jsem měla dost peněz na drahé výlety, bylo mi to vlastně k ničemu.
Neměla jsem čas ani vlastně chuť někam odjet. Prostě jsem nikdy a nikde nedokázalo pořádně vypnout. Trpěla jsem chorobnou představou, že jsem nepostradatelná…A taky, že bych mohla o všechno přijít. Ve firmě totiž byla docela tvrdá konkurence, takže kdybych na chvíli povolila, nejspíš by si brzy na mém místě užíval někdo jiný.“
Zkolabovala jsem!
„Takhle jsem fungovala asi tři roky a celkem spokojeně. Měla jsem přeci práci, o které jsem snila…! Můj den se skládal jen s pár hodin spánku a práce. Jídlo jsem většinou moc nestíhala anebo jen tak za pochodu… Žila jsem bez jakýkoli koníčků, zábavy a samozřejmě i partnera. Je mi jasné, že tohle by se mnou stejně asi žádný nevydržel,“ přiznává s úsměvem Adéla.
Ale hned zase zvážní: „ Jenže prostě tělo není stroj a tak takovou zátěž nemohlo bez dobití dlouho vydržet. A prostě jednoho dne řeklo rázně: „STOP!“ Bylo to zrovna před jednou stresující uzávěrkou. Zničehonic se mi zatmělo před očima… a pak už jsem se probudila v nemocničním pokoji na kapačkách. Vyčerpaná a vyhublá jako nějaká troska….“
Léčím se…
„A teprve tehdy mi to začalo docházet… Několik dlouhých hodin jsem tam prospala a taky najednou měla spoustu času na přemýšlení. A když mi pak doktor oznámil, že nebýt tohohle varovného kolapsu, mohla jsem zanedlouho skončit klidně rovnou s infarktem, věděla jsem, že je to znamení, že musím začít žít úplně jinak. Samozřejmě, že to nešlo ale ze dne na den.
Prostě jako jiný závislák jsem si musela učit „odvykat“ pomalu ale jistě a pod dohledem psychologa. Nejvíc mi ale pomohl a pořád hodně pomáhá Michal, kterého jsem potkala na jedné akci. Tam mě vytáhla kámoška v rámci „odvykací kúry“- a jsem ji za to fakt vděčná. Díky Michalovi najednou zjišťuji, že jsem ty tři roky žila v nějakém jiném světě a že jsem přišla o spoustu hezkých věcí…
Je to velký nezvyk jen tak odjet na celý víkend do přírody a nemyslet na to, jestli zrovna mám dobrý signál nebo kdy se zas budu moci připojit na net, ale už si to začínám užívat. I když jsem opustila původní místo a nemám už takové postavení, ničeho nelituju. Jsem šťastná za „druhou šanci“ a vím, že opravdu nic se nesmí přehánět… Kór když vám jde o život…“
Jak se pozná workoholik?
Workoholik je člověk, který se v průběhu nabývání pracovních zkušeností dostal do určité fáze, kdy není schopen myslet na nic jiného, než na svou práci. Zcela vyloučil svůj osobní život, přátele. Nezná slovo odpočinek ani dovolená… Je ale rozdíl mezi vysokým pracovním nasazením, které je produktivní a závislostí na práci, která výkon naopak snižuje. Pokud tedy někdo pracuje i déle než dvanáct hodin denně, ještě neznamená, že je workoholik.
Docela dobře to může být člověk, který si jen neumí zorganizovat práci nebo člověk, který se zapracovává v novém zaměstnání. Spolehlivě se workoholik pozná až podle stylu práce a toho, co jí vše obětuje… Závislost na práci postihuje častěji muže než ženy, většinou jde o lidi s vyšším vzděláním a ve vyšších funkcích. Pokud workholik své tempo nezvolní, hrozí mu kolaps. Nezdravý způsob života a totální absence odpočinku a zábavy má za následek zhoršení fyzického i psychického zdraví.
Únavový syndrom, infarkt, mrtvice nebo nervové zhroucení nejsou výjimkou. Workoholika může zachránit jen změna životních hodnot. Musí se naučit odpočívat, dodržovat životosprávu, najít si čas na rodinu, přátele a koníčky. Nezvládne to ale bez vydatné pomoci okolí. Protože i když workoholik ví o rizicích svého životního stylu, těžko ho přinutí k tomu, aby ho změnil. On sám si totiž v podstatě nikdy nepřipustí, že je nemocný.
Autor: Bětka Niebauerová
