kterou můžete znát z Divadla Kalich z Pomády, a která se také objeví v novém muzikálu Srdcový král.

Která role ji bavila nejvíce a zda by byla schopná mít civilní zaměstnání prozradila v následujícím rozhovoru.

 

Vracíš se do Divadla Kalich s novou rolí. Co Tě na ní nejvíce baví?

V Srdcovém králi hraji Lorraine, je jí šestnáct, je krásná, naivní, upřímná, strašně upovídaná a doufám, že i vtipná. Konečně jsem se dočkala takové „juliovské“ roličky, nenapravitelné romantičky, která mi scházela v mozaice (smích), takže si to moc užívám. Je pro mě sranda, hrát v mém věku (něco kolem třiceti pozn. red.) šestnáctiletou, ale o to víc si to užívám, a moc se tím bavím.

Jaký je rozdíl mezi klasikou, jakou je Srdcový král, a klasikou, jakou je Pomáda?

Rozdíl? Mně to přijde žánrově velmi podobné. Pomáda je kultovní muzikál, kterému dost pomohl tolik populární film. Srdcový král je živý rock’n’roll. Je to čistá, vtipná a barevná hra, která je celá opravdu veselá. Jde o karikaturu a velkou nadsázku. Mám ráda tyhle propletené dějové linky, kdy všichni milují všechny, každý každého, nikdo nikoho a všichni se vzájemně hledají. Nic naplat, Shakespeare se v dobrých kusech neustále opakuje (smích).

Mluvila jsi o tom, že Ti podobná role chyběla v mozaice. Jaké role máš tedy za sebou? Která Tě bavila nejvíce?

Mám obrovské štěstí, a to nejen na role, ale také na dobré tvůrčí týmy. Zkusila jsem si úžasný mix všeho možného a myslím, že jsem si sáhla na ty úplně nejhezčí role, které v tomto oboru jsou. Třeba My Fair Lady, Zpívání v dešti, tam jsem dokonce měla to štěstí zahrát si obě dvě hlavní ženské role, přičemž Kathy je roztomilá klasika, ale Lina Lamont, to je role za velikánskou odměnu, je to miláček diváků, i můj :-) . Zahrála jsem si také potvoru Roxie Hart v Chicagu, Winnifred v muzikálu Limonádový Joe, Demetru v Cats a spoustu dalších. Byly to všechno krásné role. Jako zlom teď vnímám účinkování v Bernsteinově Mši.

Kromě hudebního divadla se věnuješ muzice, zpěvu s bandem. Jaký je rozdíl mezi tím muzikantským a hereckým životem?

Mě to takhle nesmírně baví, a kdybych se měla rozhodnout mezi jednou nebo druhou profesí, asi bych to nedokázala. Dřív jsem tvrdila, že mám vystudované herectví, že hraji, a že ten zpěv je jen tak bokem. Teď to ale přerostlo, a už si neumím svou práci bez zpěvu představit. A rozdíl? Zpívám tak, abych písní něco řekla, abych předala nějaké emoce, aby každá písnička byla o něčem jiném. Tak se snažím i hrát, a doufám, že mi to vychází. Snažím se to co nejvíc propojit, a to se přeci v muzikálu hodí.

Někteří Tvoji kolegové uvažují o tom, co budou dělat v budoucnu třeba i pracují někde mimo divadlo. Máš to podobně nebo budeš navždy herečkou?

To je vážná otázka. V hlavě i v srdci jsem si to určitě nastavila tak, že jsem přijala herectví za své, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že mě někdy v noci nestarší, co bude. Mým velikým přáním je v těch rolích stárnout. Uvidíme, co život přinese. Mě by určitě bavilo nadále hrát a zpívat, vyvíjet se. Mám pocit, že se pořád posouvám, a ten progres je krásný a zajímavý. Líbí se mi ta pestrost, kterou si v divadle mohu vychutnat.

Dokážeš si představit, že bys dělala nějaké civilní povolání?

Vůbec ne! Myslím, že bych zvládla dělat třeba produkční, ale jinak mě prostě tenhle chaotický a barevný život vyhovuje. Neumím si představit, že bych chodila do práce „od – do“, a pak měla volné víkendy. Asi každý z nás po tom občas zatouží, mít nějakou jistotu. Já jsem na jevišti šťastná, ať už jde o zpěv nebo o hraní.

Myslíš si, že je život v téhle branži těžký?

Zmínila jsem se o jistotě. Herecké povolání na volné noze není jednoduché a vede k velké osobní zodpovědnosti. Musíme neustále zvažovat jakou roli vzít, a jakou odmítnout, kolik toho stihnu, a kdy už je toho moc, kolik potřebuji na své živobytí. Možná proto dosud nemám ani svůj vlastní byt, abych byla více nezávislá a nemusela o práci rozhodovat například s ohledem na hypotéku. Neznám jiné obory, ale vím, že dnešní doba je složitá. Rivalita, popletené vztahy i různé tlaky jsou pravděpodobně všude. Myslím, že je velkým úkolem každého z nás, nějak to kočírovat, abychom byli každý v těch svých podmínkách co nejšťastnější. Je to věčné váhání, ale tak je to se vším. To patří k životu.