Kdykoli tam přijdeme, máme ty dva pořád za zadkem. Nic neříkají, jen mhouří oči a občas do nás jakoby náhodou drze šťouchnou, zkrátka mafiánské způsoby. Dino a Luigi. Pěkně jsme to vymňoukli, když jsme našim kocourům dali tenkrát z legrace ta italská jména.
Mělo nás varovat, když Dino ještě jako kotě zlomil ve sklepě tatínkovi ruku. (Zamotal se mu pod nohy, prý to byla „nehoda“.) Pravda je, že Dino byl vždycky mírně dementní kocour, jenž měl blízko k násilí. Luigi byl od začátku ten chytřejší. Ale byl to on, kdo skopnul ze střechy Dona Čičiho přezdívaného Zrzek, který tehdy rozhodně nedopadl na všechny čtyři. Zkusil se jim postavit i Mlátička Mourek, ale pak ho jednou v noci srazilo auto. O tom, jak to bylo, si cvrlikali vrabci na střeše, ale Dino si na ně na té střeše počkal a bylo po ptákách. Už za dva roky ovládali celý blok a z Luigiho se stal capo di tuttičiči. Nic jim nebylo proti srsti, na druhou stranu tihle dva uměli vždycky pustit chlup, zvlášť pokud šlo o nějakou fajnovou kočičku.
Ne, rozhodně nemůžu říct, že by nám Luigi s Dinem někdy přímo vyhrožovali. Občas nějaká ta mrtvá myš přede dveřmi, to jo, ale vždycky stačilo jen zvednout měsíční odvod konzerv Whiskas a byl klid. I na ten gang černých koček, které kolem sebe shromáždili a které nám pokaždé tak okatě přebíhají přes cestu, jsme si už zvykli. A že mi Dino občas na uvítanou zatne přátelsky drápky do rozkroku, beru jen jako typický siciliánský vtípek.
Ne že bychom se báli chodit na vlastní zahradu, to ne. Spíš si jen vychutnáváme ty vzácné chvíle, kdy tam ti dva nejsou. Vždycky si říkám, kde asi můžou být. Raději to ale nechci vědět. Nejspíš někde mlátí nějakého psa.
Zdroj: ZÁPISKY MALÉHO TYRANOSAURA, Pavel Tomeš
