Superstar je fenomén. Každý o ní slyšel, někdo sledoval, jiný dokonce posílal hlasy. Nejde mi o projekt. Z hlediska televize je úspěšný, pokud má sledovanost a vydělává. Z hlediska prospěšnosti bylo na začátku řečeno, že má oživit populární scénu, objevit nové talenty. To už bylo tvrzení hodně diskutované, protože pravda je taková, že oslnivé kariéry hrdinů Superstar se zatím moc nekonaly.
Je možné, že s touto řadou, to bude jinak, protože v něčem to jiné je už teď. Já jsem původně začala sledovat další řadu díky svým dětem: „ Můžeme si dnes pustit televizi v obýváku/má velkou obrazovku/ dávají Superstar?“.
Zhruba od finálové sedmičky jsem si uvědomila, že se ptám já, koho vyřadili a jak to probíhalo, co řekl Rytmus Šepsovi a co on na to. Začala jsem si uvědomovat, že mě baví ta hra, že sleduju způsob komunikace a interakcí, že sice nefandím jako moje děti, ale že jsou věci, které mě nutí k zamyšlení.
Je tohle etické, není to za čárou? Věkem bych mohla být matkou soutěžících hvězdiček a tak pokud to sleduji v přítomnosti svých dětí, bytní ve mně syndrom ochranitelky, utěšovatelky a narovnávačky nespravedlností. Velmi subjektivní poloha.
Přesto moje oblíbené téma- způsob komunikace- si tu mohu užít dosytosti. Od sledování mimiky, řeči těla a jejich souladu s vysloveným až po způsob hodnocení, motivování, zájem či nezájem jednotlivých porotců i soutěžících.
Naprosto fascinovaně jsem ale sledovala předposlední kolo, kde už zbyli jen tři: krásná a talentovaná Gábina, kvalitní zpěvák a všestranný muzikant Lukáš a „svůj“ Michal Šeps. Takové nálepky si pomalu tihle tři vydobyli. Slyšela jsem porotu, jak předjímá, jak asi diváci rozhodnou a snaží se je usměrnit: „…podle mě ty musíš být ve finále,… a ty bys tam neměla chybět, …a Lukáši, kdybys tam náhodou nebyl, nevěš hlavu, jsi dobrý, ale rozhodují diváci…“
Prostě a jednoduše všechno se točí kolem možnosti, že vetřelec rastaman, milovník Jamajky a reggae Michal Šeps bude poslán do finále. Nechci tady hodnotit, jestli je na místě, když Rytmus pracuje s ironií, Michala podle všeho jeho názor už moc nezajímá a ironii publikum v sále evidentně nechápe. Ale určitě by bylo zajímavé vědět, proč se Rytmus rozhodl právě pro tenhle přístup.
Nicméně jako je sama Superstar fenomén, Šeps je fenomén té letošní. A čím to je? On si drze přišel někam, kde nevíme, co s ním. Zpívá reggae, kouří trávu, miluje Jamajku a vlezl na podium plné pozlátka, třpytek, technických efektů. Vlezl na výsostné území šoubyznysu. Navlékli ho do kostýmů, nabízeli mu, že už tam snad ani nechce být a najednou… Poslední díl vypadal jako sjezd všech rastamanů, zelenožlutočernočervené aplaudování nebralo konce. Ti, kdo mu původně jen posílali esemesky, se najednou zhmotnili, dorazili fyzicky na místo, aby podpořili jednoho z nich.
Pro mě je to lekce zvaná Šeps. Je o tom nepřemýšlet, jestli někam patřím, nehodnotit, jestli si někdo myslí, že zabírám místo a určuje, kde mám být. Nikdy totiž nemůžu vědět, odkud se najednou objeví další, stejně naladění, kterým, pro jiné „šílené“ rozhodnutí, dodá sílu, otevře oči, pomůže najít sebe sama. Díky Michalovi dnes i každý hudební neandrtálec ví, že existuje nějaké reggae, že souvisí s Jamajkou a možná si ji i najde na mapě. Ve výsledku nejde o reggae ani o Jamajku, jde o to mít chuť ukázat světu i jiné barvy a ukázat je tam, kde by to nikdo nečekal.
Mimochodem před pár minutami padlo rozhodnutí. Michal do finále nejde. A tak asi všechno dopadlo dobře. Ve finále jsou ti, kdo tam podle poroty patří. Gábina má určitě vyčpělému rybníčku české populární hudby co nabídnout. U Lukáše jde o směs talentu a odpovědnosti. A Michal má charisma a o blýskavé kostýmy a světelné efekty asi až tak nestojí. Ale naprosto přesvědčivě ukázal, že je někdy dobře rozkopnout i zavřené dveře a ukázat tiché dohodě za nimi, jiný svět. Kdyby nás to nevzrušovalo, nedal by Leoš Mareš předposlednímu kolu Superstartitulek: „Vypadne Šeps nebo nevypadne?“
Jsem za tu lekci přeživší černé ovce, bílé vrány Michalovi vděčná. Kvůli sobě i kvůli svým dětem. Konfrontace různých světů je vždycky obohacující. Probouzí a inspiruje.
Autor: Ing. Mirka Čejková
