Stupňováním základních hříchů lze odvodit, že i když k vraždě sklouznete velmi snadno, přece jenom není na úplně stejném stupni závažnosti jako lež. Zabít znamená zbavit někoho života. Učinit něco nevratného a zásadního. Zkrátka a dobře, o tom co znamená někoho zabít, nejde vést příliš dlouhé polemiky.
A i když v poslední době lidstvo třeba v termínu krádeže, díky různým odkloněním, přesměrováním, odprodejům a nevratným půjčkám, také nemá příliš jasno, pořád je odcizení něčeho snadněji rozklíčovatelný termín než lhaní. U lhaní dnes nemáte žádnou jistotu.
Obyčejný člověk by se mohl naivně domnívat, že pravda a lež jsou pevně dané termíny. Dítěte se zeptáte, zda si před spaním vyčistilo zuby a pak už jen řešíte, zda byla jeho odpověď pravdivá. Ano nebo ne. Lež nebo pravda. Co když ale bude dítě přemýšlet tak, jak je dnes zvykem u dospělých? Čistilo si zuby před spaním předchozí den a vy jste přece neupřesnili, na který den se ptáte. Odpověď „ano“ je tedy zavádějící, nicméně pravdivá. Dítě nelze trestat. Podobné je to v případě, kdy se od vyučujícího dozvíte, že váš potomek dostal špatnou známku, ale doma nic neřekl. A ptali jste se snad? Padla v ten konkrétní den správná otázka, na tu správnou známku konkrétní hodnoty, aby vaše ratolest musela bez vytáček odpovědět „ano“?
Současná realita pracuje s termínem polopravd. Příliš jsme si zvykli studovat před podpisem každou smlouvu a očekávat v ní nějaký háček. Automaticky nevěříme ničemu, co nám kdo říká, protože je příliš běžné, že se v proudu slov skrývá zrada v podobě nevyřčeného.
Přirozeně používáme termíny „budu o tom přemýšlet“ místo jednoznačného záporu a „za určitých okolností“ místo absolutního souhlasu. O nikom už neříkáme, že je lhář, snad jen že umí odpovídat diplomaticky. A v podstatě jen v klidu čekáme, zda dotyčný někoho nezabije. Abychom měli jasno.
Autor: Petr Kozlíček
