Scenáristka, spisovatelka a lektorka tvůrčího psaní a scenáristiky. Napsala jsem zatím asi tři tisíce televizních scénářů, dva romány, tři učebnice a několik populárně naučných knih. Byla jsem v ČR první, kdo začal s kurzy tvůrčího psaní, přes jedenáct let tento obor učím ve vlastní škole a také přednáším na několika českých vysokých školách, například na FAMU. A nejnověji také majitelka literární agentury MÁM TALENT a tudíž literární agentka se zaměřením na vyhledávání nových literárních talentů.

Jmenovala jste neuvěřitelně mnoho uskutečněných děl. Které z nich je lidem asi nejznámější?

Těžko odhadovat. Hodně si mě lidé spojují s televizním seriálem Ulice, tam jsem stála u jeho zrodu a podílela se na prvních sedmi stovkách dílů. Kdo se zajímá o psaní, rozhodně zná mou učebnicovou trilogii Tvůrčí psaní pro každého, protože to jsou nejprodávanější učebnice tvůrčího psaní v republice. Pokud ale vím, oba mé romány se také prodávají velmi dobře a v knihovnách jsou na ně rezervace na měsíce dopředu. Takže možná mě někdo zná i přes oblast beletrie.

Které práce si nejvíc ceníte Vy osobně? Proč?

To je opravdu těžká otázka! Cením si úplně všeho, ale nejvíce asi těch aktivit, o kterých člověk nemluví, protože se mu prostě nepovedly. Z takových počinů se totiž člověk nejvíce naučí a může to pak zúročit v budoucnosti. Z těch pozitivních záležitostí si velmi cením možnosti být u úplných začátků seriálu Ulice. Byl to první každodenní televizní seriál v ČR, nikdo před námi tady nic takového nezkusil. Byla to ohromná zkušenost, ničím nenahraditelná. V obecné rovině si pak velmi cením toho, že dělám práci, která mě baví a naplňuje. To považuji za velký dar, kterého se nedostane každému.

Kdy jste začala s prací na volné noze, tedy kdy jste začala být sama sobě manažerkou?

Tak to vás asi trochu překvapím, protože já vždycky byla na volné noze. Zaměstnancem jsem byla ve svém životě jen velice krátkou dobu, například když jsem spolupracovala na seriálu Ulice, protože tam byli scenáristé zaměstnanci. Ale období „zaměstnanecká“ u mne byla spíš vzácná a krátká. Naštěstí jsem vysokou školu dokončila už ve svobodné době, a tudíž jsem nikdy nemusela tzv. „mít razítko v občance“. Takže co se pamatuji, byla jsem na volné noze…

Co bylo pro Vás v začátcích nejtěžší? Co vnímáte jako nejtěžší teď?

Myslíte, co bylo nejtěžší, když jsem na volné noze začínala? Tehdy asi nic těžké nebylo, protože jsem byla svým pánem a začala jsem s tím velmi brzo, ještě když jsem byla na mateřské. Postupně jsem pak v aktivitách přidávala, a když šel syn ve třech letech do školky, začala jsem pracovat naplno. Takže se to tak nějak postupně nabalovalo a přitom hlavním živitelem rodiny byl stále manžel, a tak jsem ani nemusela trpět nějakými obavami, jestli práci mít budu nebo nebudu. Ale paradoxně jsem jí měla v té době opravdu hodně.

Až mnohem později, když se mi rozpadlo manželství a zůstala jsem se synkem sama, začalo to být těžší. Nikoli práce jako taková, samozřejmě, ale hůř se snášel právě ten tlak, jestli budu mít dost práce, jestli každý měsíc vydělám dostatek peněz a tak. A to myslím už takhle zůstane napořád, protože ten tlak, když člověku nechodí každého desátého výplata, je zkrátka na psychiku větší. Časem jsem si ale zvykla a zakázala si nad tím přemýšlet, aby se nezbláznila…

Jinak v těch úplných začátcích byla jediná těžká věc, a to uchytit se zdárně v oboru. U nás v rodině nikdy nikdo psaní jako profesi nedělal, takže o to bylo všechno těžší. Ale zase to byla tehdy má jediná starost a úkol, takže to vlastně až tak hrozné nebylo.

Kterou vlastnost jste musela coby self-manažerka nově rozvíjet?

Musela jsem se naučit říkat NE a to bylo pro mne opravdu hrozně těžké. Trvalo mi mnoho let, než jsem pochopila, že člověk si musí nastavit podmínky, za kterých je ochoten danou nabídku přijmout a plnit ji. Že smlouva je akt oboustranné dobrovolné dohody, nikoli diktát jedné ze stran. Že není nic špatného říci, že se mi ten a ten paragraf smlouvy nelíbí a ráda bych se domluvila na úpravě jeho znění.

Dlouho mi také trvalo, než jsem pochopila, že když se člověk dře a nespí, aby dodal nějakou práci v termínu, protože ji zadavatel zadal naprosto na poslední chvíli, nikdo to nakonec neocení pochvalou a všichni to budou brát jako samozřejmost. Takže se člověk musí ocenit sám a říci si o přiměřenou cenu za takové nasazení. Nebo prostě je nutné říci ne, za takových podmínek pracovat nebudu. Až po mnoha letech jsem pochopila, že i když jsou peníze pro přežití důležité, volný čas má ještě mnohem větší hodnotu. Proto je důležité zvažovat, kdy má smysl nabídku za daných podmínek přijmout, a kdy je prostě lepší mít třeba tři hodiny k dobru a naložit s nimi podle svého.

Co Vám život „svobodného umělce“ přináší odměňujícího, co Vám naopak bere?

Přináší mi svobodu. To je absolutně největší deviza tohoto způsobu existence. Je na mně, jak moc budu pracovat, kdy a na jak dlouho odjedu na dovolenou (na kterou si ale dopředu musím vydělat a našetřit, protože mi placenou dovolenou nikdo nenadělí), pro koho budu pracovat, do čeho se zrovna pustím a podobně.

Dává mi ale také pořádnou dávku adrenalinu a stresu, to už k tomu tak nějak patří. Ale já už za ty roky vím, že pod tlakem podávám vždycky lepší výkon a adrenalin k životu zkrátka potřebuji. V kanceláři od devíti do pěti bych se po týdnu zbláznila!

Na druhou stranu mi tenhle styl bere čas, protože pracuji mnohem více, než kdybych byla zaměstnanec. Neumím zavřít za prací dveře, protože je nemám. Má práce bydlí u mne doma. Neustále se musím hlídat, protože i v době, kdy kolikrát plánuji, že si třeba přečtu knížku, nakonec sedím u počítače a pracuji, protože je tak snadné po tom notebooku sáhnout! A z původně plánovaných deseti minut (jen na chviličku něco vyřídím a pak si budu číst) jsou najednou tři, čtyři hodiny.

Na čem zrovna teď pracujete?

Teď mě velmi zaměstnává projekt „MÁM TALENT“, což je má rodící se literární agentura. Projekt dává šanci začínajícím literárním autorům a vyhledává mezi nimi talenty. Původně ho rozjelo nakladatelství Euromedia Group a já jsem byla požádána, abych u projektu od začátku stála a byla takovým jeho hlavním garantem. Fungovalo to tak něco přes rok a potom mi Euromedia nabídla, abch portál www.mamtalent.cz, ochrannou známku a celý projekt odkoupila za symbolickou cenu.

Váhala jsem. Sice se celá léta ve svých kurzech začínajícím autorům věnuji, ale k čemu vlastnit tak veliký portál? Proč platit jeho provoz? Proč ho udržovat, a hlavně ‒ kdy to všechno stíhat a proč vlastně? U nakladatelství to mělo smysl, hledali rukopisy k vydání, ale u mne? Tak se mi to v hlavě pořád převalovalo, a protože věřím, že nabídky a věci k nám nikdy nepřicházejí „jen tak“, věnovala jsem tomu pozornost a čas.

Tak se zrodila myšlenka udělat z projektu literární agenturu, která bude vyhledávat rukopisy mající potenciál k vydání a bude spolupracovat s co možná největším počtem českých nakladatelství. Dnes už mám tým, stejně jako připravený servis právě pro česká nakladatelství, kterým tato služba může přinést mnoho zajímavého, a hlavně nové autory. Kromě jiného je pro ně celý servis agentury naprosto zdarma, protože agentura bude žít z provizí od autorů, které zastupuje. Takže se to skutečně rodí a rýsuje, už se k nám přidala nakladatelství jako Grada, Motto, JaS, Vašut, Carpe Diem a samozřejmě celá síť patřící pod Euromedia Group. Projekt MÁM TALENT mě tedy zrovna teď zaměstnává opravdu hodně, i když zatím vůbec nic nevydělává.

V ČR není zrovna mnoho literárních agentur. Věříte, že se může literární agentura na našem trhu skutečně uživit? Kdyby to tak bylo, už by tu asi nějaké na trhu byly, ne?

Když bude agentura zastupovat průměrné autory a průměrné texty, tak se uživit nemůže. Ale pokud bude dobrá a skutečně bude nacházet autory, kteří se budou velmi dobře prodávat, tak v tom problém nebude. Ale to jsou samá kdyby a pokud, takže to musím zkusit. Agentura tohoto typu je tady jenom jedna, a to je Dilia. Ta ale přece jen má jiné postavení, dělá například ještě i kolektivní správu, a zastupování jednotlivých autorů pro ni není tím jediným a prioritním. Mimochodem, Dilia je naším mediálním partnerem, na projektu s námi spolupracuje tím, že její velmi schopní právníci vedou na portálu www.mamtalent.cz právní poradnu pro autory.

Jinak nevím o tom, že by tu byly na trhu soukromé literární agentury většího rozměru, spíš sem tam, výjimečně, se najde nějaký ten „sólo“ literární agent, který to prostě zkouší. Myslím, že spíš ještě nikdo nebyl takový blázen, aby to opravdu zkusil. Panuje tu všeobecná skepse, že to nemůže jít. Někdo to ale musí zkusit první a já měla kliku, že mi spadl do klína portál s rozjetým projektem a s více než dvěma tisícovkami rukopisů k přečtení a posouzení. Tak třeba to je můj úkol, moje výzva, zkusit to. Když se to nepovede, alespoň mi to dá nové zkušenosti.

Jak to vlastně vypadá, takový vznik literární agentury? Co řešíte a v jakém pořadí? Máte nějaké poradce?

Poradce nemám, vycházím z vlastních zkušeností, přece jen to je stále můj obor, psaní a zase psaní. Nejdříve jsem si promyslela systém práce a pak bylo hned na dalším místě založení týmu schopných redaktorů. Jádro týmu už mám, ale stále ještě hledám další zkušené redaktory.

Souběžně s tím musím oslovovat nakladatelství a přesvědčovat je, aby s námi do projektu šla, protože nemají rozhodně co ztratit. Dnes mi v tom oslovování už pomáhají i moji redaktoři z týmu, protože i oni mnohdy mají své kontakty, takže to je už o kousíček jednodušší. Nejsem na to už úplně sama. A od ledna mě čeká hledání mediálních partnerů projektu. Ráda bych měla alespoň dva silné, se kterými bychom spolupracovali. Nejlépe nějaké časopisy nebo jiná periodická média, pro která bychom připravovali z kvalitních textů našich autorů zajímavou náplň pro jejich čtenáře a na oplátku bychom z toho měli pro projekt reklamu, aby se o něm dozvědělo co nejvíce autorů i nakladatelů. Celé to je běh na dlouhou trať a opravdu hodně práce. Zatím to ale nějak pomaličku jde.

Na to asi potřebujete slušný kapitál? Máte kancelář?

Mohla bych moderně odpovědět, že mám mobilní kancelář. Dnes už to není žádný problém. Redaktory mám po celé republice, pracují přes internet a komunikace s týmem na dálku je dnes naprosto běžná. Jako kancelář stačí mobil, notebook, na cestách ráda používám třeba iPad, zkrátka tato různá chytrá zařízení, která mne dokážou spojit s kýmkoli rychle a snadno a také posílání textů a práce s nimi je vlastně hračka. Něco to stojí, samozřejmě, ale zatím se snažím náklady držet dole, jak to jen jde. A ono to nějak jde, hlavně díky tomu, že se mi podařilo najít do týmu lidi, kteří jsou pro projekt nadšení a jsou smířeni s tím, že ještě potrvá, než jim budou chodit z agentury peníze za jejich práci. Na druhou stranu, já nikdy nezapomínám na lidi, kteří projektu věřili a něco mu na začátku obětovali. Pokud se všechno povede, tak zrovna tihle lidé budou mít v agentuře vždy výsadní postavení. Právě proto, že stáli u všeho na začátku, věřili a leccos obětovali.

Nemáte problém řídit lidi, když jste vlastně letitý samotář na volné noze?

Tak to by nebyla úplně pravda. Sice jsem byla zaměstnancem jen třikrát v životě, ale lidi jsem vedla. Pracovala jsem rok jako zástupce šéfredaktora v jednom časopise a dva roky jako kreativní ředitelka v zahraniční producentské firmě. Tam jsem měla za úkol vybudovat celé oddělení kreativního vývoje televizních pořadů a filmů pro kina. V tomto směru tedy zkušenosti určitě mám.

Jaký tedy jste šéf? Dokázala byste se nějak charakterizovat?

To asi těžko, to by spíš měli říct moji bývalí zaměstnanci. Ale vím, jaký šéf bych chtěla být. Snažím se být šéfka férová, spravedlivá, a současně i velmi náročná. Vím o sobě, že mám na lidi vysoké nároky, ostatně tak jako na sebe. Jsem absolutně nekompromisní k lajdáctví, to úplně nesnáším. Stejně tak dodržování termínů považuji za základ fungování všeho a vyžaduji ho. Snažím se plánovat dopředu, například porady musejí odsýpat. Nesnáším, když se hodiny naprosto neúčelně schůzuje jen proto, aby se stále dokola omílalo totéž. Na druhou stranu se snažím, abych dokázala ocenit výkony, a dobře vím, že slovní pochvala a upřímné poděkování mnohdy funguje lépe než finanční bonusy.

Jaké máte plány do nejbližší budoucnosti a jaké do vzdálené?

V červnu 2013 bych měla do nakladatelství odevzdat rukopis svého třetího románu, tak doufám, že to zvládnu. To je takový ten střednědobý cíl. K těm vzdáleným pak patří právě literární agentura, aby začala fungovat jako schopná literární agentura, která bude na český trh přivádět nové, zdatné a skutečně talentované autory, kteří se budou dobře prodávat. Aby za dva roky měla na trhu již své postavení a nakladatelství s ní počítala. Aby se tu díky nám etabloval systém běžný v zahraničí, že autor píše, a byznys za něj dělá jeho literární agent. To je cíl do vzdálené budoucnosti, jehož naplnění ještě potrvá.

Máte nějaký vzkaz pro čtenářky a čtenáře Managerky.cz?

Pokud bude tento rozhovor zveřejněn ještě do Vánoc, tak jim všem přeji požehnané Vánoce, hodně zdraví, pohody a příjemných chvil s milými lidmi. Samozřejmě i úspěšný rok 2013, to k tomu patří. A pokud ne, tak přeji všem čtenářkám, aby byly takovou manažerkou svého života, že nikdy nebudou muset žádného svého rozhodnutí litovat, a pokud se snad něco opravdu nepovede, aby měly vždy sílu se znovu zvednout a jít dál, vyzbrojené novými zkušenostmi a novou odvahou.

Ptala se: Eva Musilová