Na poslední ze svých cest jsem viděl v indické Dharamsale mladého Tibeťana v černém tričku – na hrudi nápis „Made in Tibet“ vyšitý bílou linkou. Vyrobeno v zemi, která samostatně na mapách světa dneska neexistuje. Letmé setkání mě podnítilo k úvaze – co je obsahem sdělení, co vlastně může být v Tibetu vyrobeno?
Za poslední dvě desítky let jsem jako mnoho spotřebitelů obklopen až příliš často zcela jinou značkou: „Made in China“. Synonymum pro věci finančně nenáročné, většinou průměrné až podprůměrné kvality. „Obchodní značka“ je to však silná. Vytlačila z prvního místa na internetu světově nejfrekventovanější trojsloví „I love you“. Velkou mírou přispěla ke zvýšení spotřební disciplíny stovek miliónů konzumentů. V roce 2008 se na límečku čínského skafandru dostala do vesmíru (takže existuje i cesta kvality).
Může být pro někoho tento zažitý pojem předmětem útrap smutku, vzteku? Nemám na mysli nešťastného spotřebitele, který se veze na zrychlujícím se kolotoči cyklu levný nákup-pokažení-vyhození-nákup. Co přinesla (a přináší) vlna „Vyrobeno v Číně“ běžnému Tibeťanovi – dnes příslušníkovi velké čínské rodiny? Můžeme udělat malou inventuru nyní v březnových dnech, kdy se připomíná 54. výročí oficiální okupace Tibetu.
Ideje vyrobené v Číně zničily v Tibetu za uplynulé období 95 % kulturního bohatství – kláštery srovnané se zemí, zničené či rozkradené památky. Změnily tradiční život obyvatel. Přinesly smrt více než milionu lidí (bojové střety, popravy, hladomor, umučení). Implantovaly kulturní revoluci. Počínšťováním udělaly z původního obyvatelstva menšinu ve vlastní zemi. A jak konstatovala mezinárodní komise právníků v roce 1960 ve zprávě pro OSN: „…došlo zde ke spáchání zločinu genocidia spočívajícím v pokusu o zničení Tibeťanů jako náboženské skupiny“.
Je třeba uvést, že hmotné statky Made in China Číně přinesly na střechu světa i pozitiva. Zrychleným tempem se Tibet přenesl z pozdního středověku na práh třetího tisíciletí. Nejvýše položená železnice světa, síť silnic, nové zboží a další výdobytky moderní doby. „Qui bonum?“ můžeme se ptát – v čí prospěch? Tibeťan je ve své rodné zemi občanem druhé kategorie. Země není okupovaná pouze velkou čínskou armádou, žije zde přes sedm milionů přistěhovalců, kteří převážně čerpají uvedené výhody. A čínské sevření – hlavně v centrálním Tibetu – nepolevuje, spíše naopak. Političtí vězni v pracovních táborech, děti utíkající přes hory do Indie za vzděláním, hořící buddhističtí mniši či mladí lidé.
Více než 100 Tibeťanů se v posledních třech letech zapálilo a většina z nich zemřela. Jejich protest je tichý. Nevyhazují do vzduchu budovy okupantů, nevjíždějí s auty plnými výbušnin do davů s ženami a dětmi, nevydírají vládu s unesenými rukojmími. V ústraní se polijí hořlavinou, zapálí a nejčastěji s voláním FREE TIBET běží veřejným prostranstvím, než jsou sraženi k zemi bolestí nebo čínskou policií.
Volí tuto krajní možnost jako upozornění na neměnící se beznadějnou situaci – ne svou osobní, ale celého národa. Akt sebeobětování u buddhistů není jen o fyzickém utrpení. Sebevražda je vyjádřením extrémního zoufalství, protože tímto způsobem značně snižují své vyhlídky pro další převtělení do nového života.
Zde se možná rýsuje odpověď na otázku položenou v úvodu. Klasik světové literatury. G. K. Chesterton napsal „Sebevrah pohrdá životem, zatímco mučedník pohrdá smrtí.“ Současní Tibeťané netouží po mučednictví, tento pojem je v jejich kultuře cizí. Posílají do světa poselství MADE IN TIBET – někdy je nutno zaplatit cenu nejvyšší – s nejistým výsledkem – k budoucímu prospěchu ostatních bytostí.
Petr Ďásek, občanské sdružení M.O.S.T., www.protibet.org
