Kdo koho vlastně podváděl? Kdo se zachoval jako největší svině? Já? On? Nebo si ho snad ona měla lépe hlídat? Nakonec z toho vznikla tříměsíční trýzeň. Jednou byl s ní, podruhé se mnou. Rozsekla jsem to sama, přestala jsem reagovat, nečetla esemsky, nezvedala telefon. A on se s ní vyspal. Přes tohle už nejel vlak. Tři týdny jsem se hroutila. Dneska vím, že to byla ta nejmoudřejší věc, kterou jsem v tomhle podivným propletenci udělala.

Snažíme si lásku pojistit. Společným bydlením, svatbou, dítětem. A doufáme, že ten kdo vedle nás usíná, není jako sedmdesát procent mužské populace. Že mu zkrátka jednou nerupne v kouli a nenajde si slečnu ve věku naší dcery. Nevěra je strašák. Budí nás ze snu a krade nám to, co je naše. Nebo co bychom si alespoň rády přivlastnily.

Do našich životů se vkrádá nenápadně. Nejdřív ani netušíme, že existuje. Vždyť přece v každé pohádce si husopaska vezme kralevice, a pokud nezemřou, žijí šťastně až na věky.  Pak ale přijde první rána. To když maminka pláče a tatínek odchází k cizí paní. Říkáte si, že vy nikdy a… a najednou v tom sama lítáte.

Jana: Snažila jsem se to nevidět. Práce přesčas, práce přes noc. Květina pohozená na stole. Měla být k mému svátku. Ale dárce nebyl doma. Zase. Chvíli jsem byla ochotná dělat ze sebe idiotku a tvářit se, že nemám páru. Že nevím, že jedna plus jedna jsou už dávno tři.

Lucie: Dělala jsem idiota z toho doma. A ani mě to nebolelo. Krátké zprávy mému choti, když jsem mířila k němu. „Mám hodně práce, promiň, kup si pizzu.“ Cítila jsem, že mi v žilách zase koluje krev, když jsem zvonila na jeho zvonek.

Eva: Byla jsem dívka (nebo děvka?) na telefon. „Krásko, co dneska večer? Manželka vyrazila ven.“ Otáčela jsem v ruce mobil a věděla, že chci víc. Ale nakonec jsem vzala to, co život nabízel. „Doraz, těším se.“ Odepsala jsem.

Ať máme v tomhle zvláštním životě jakoukoliv roli, nevěra bolí. Zpočátku jen píchne, ale jistota je daleko hlubší a trýznivější. A nejsou na ni odpovědi. Stojí to za to? Kvůli pevnému zadečku opustit, co jsme si dvacet let budovali? Má smysl zavrhnout ho, protože neodolal pevnému zadečku? Nemá náhodou pevný zadeček taky rozdrásané nervy?

„Lidi nejsou labutě“ – píše ve svém článku známá blogerka Eva Pallotto a vysvětluje svůj „anarchistický“ pohled na nevěru. “ Že to těm mužskejm není trapný. Možná jde o nějakou hromadnou duševní nemoc,“ vyjadřuje se nelichotivě ke svému tatínkovi Natálie Kocábová.  Každá po svém, ale obě společně vnímají nevěrné životní odbočky jako trapné, ponižující a bohužel i všudypřítomné.

„Manželský přístav je jako každý jiný. Čím déle v něm lodi kotví, tím větší je nebezpečí, že zrezivějí.“  Napsal G. B. Shaw. Třeba nevěra ukazuje cestu, jak z toho přístavu odplout. A nebo taky ne. Záleží na tom, co je důležité – pro nás, pro něj i pro toho třetího. Nevěra je svobodné rozhodnutí. Stejně jako láska a vztah.

Autor: Klára Hüttlová