Jejich četnost byla zřejmě dána především dvojí právní úpravou, která byla ukončena počátkem tohoto roku rozsáhlou novelizací podobné problematiky, kdy byla sjednocena s tím, že na odměny managerů se vztahují rovnocenné podmínky, jako by byl uzavřen pracovní poměr. Obecně lze však uvést, že tento názor byl dán již před změnou právní úpravy, když Zákoník práce jasně a zřetelně hovoří o „zaměstnaneckém či obdobném poměru“.
Jedním z důvodů jedinečnosti managerské smlouvy pak byla i odpovědnost managera. Vzhledem ke shora uvedenému však lze s úspěchem tvrdit, že vynutitelnost takové odpovědnosti za případně vzniklou škodu, nebyl-li by prokázán úmysl, a tedy neproběhlo-li by v takovém případě pravděpodobné trestní řízení, by byla velmi malá.
Taková situace nenastává pouze s ohledem na existenci Zákoníku práce, který je v této problematice relativně nevinně, ale i zejména s konstrukcí unešení důkazního břemene v případě náhrady škody, kdy je nezbytné prokázat způsob a výši škody, porušení povinnosti, zavinění a napříč těmito atributy příčinnou souvislost. Jakákoliv speciální úprava nad rámec uvedeného pak s sebou nese nebezpečí neplatnosti, kterou by určil soud, ať už relativní či absolutní.
V případě popisu konkrétní fixní částky za porušení povinností je pak z obsahu zřejmé, že se jedná o sjednanou sankci a nikoliv o samotnou odpovědnost.
Je třeba říci, že s podobnou problematikou se potýká celý tzv. vyspělý svět, kdy vedení managementů bank si dávají tučné odměny a odchodné přes krachující ústav, který vedou, a podobně.
V tomto smyslu je proto možné se přiklonit k co největší smluvní volnosti umožněnou příslušnou zákonnou úpravou. Ano, nyní se jedná o příslovečnou neviditelnou ruku trhu. Jakákoliv prováděná regulace takový stav může pouze zhoršit.
Mgr. Jiří Solil
