Velkou diváckou pozornost vyvolaly např. jeho hry Jaromír Jágr, Kladeňák, Federer – Nadal, Kauza Médeia, Poker Face či muzikál Pornohvězdy. Podílel se na seriálech Okresní přebor (i jeho filmové verzi), Čtvrtá hvězda, Vinaři, Vyšehrad, Trpaslík aj. Jan Hřebejk zfilmoval jeho Zakázané uvolnění, Vojtěch Kotek Padesátku. Za scénář filmu Masaryk získal společně se spoluautory Českého lva za nejlepší scénář roku. Mezi jeho nejnovější počiny se řadí hra Dvě noci na Karlštejně, která měla 20. září 2017 premiéru v pražském Divadle Kalich.

Patříte mezi autory komedií s poněkud netradiční nadsázkou. Jak se díváte na takovou tu klasickou českou komediálnost?

Nevím, jestli je správné říkat, že je některý humor lepší, než jiný. Dobrý humor je prostě ten, kterému se lidé smějí, a špatný je takový, kterému se nesmějí. Samozřejmě existují různé segmenty diváků, a ty preferují různé věci. Já se přirozeně nacházím v nějakém segmentu, jiní autoři zase v dalších segmentech. Nemám ale tendenci odsuzovat ty, kteří dělají nějaký „superintelektuální“ humor, který by třeba mně přišel elitářský, nebo naopak ještě pokleslejší humor, než dělám já. Každý to děláme tak, jak umíme. U komedie je samozřejmě důležité, aby se líbila nějakému většímu počtu lidí, a podle toho se pak ukáže, co má smysl psát. Nemyslím si, že to má nějaká další kritéria a vlastně je podle mě zbytečné je hledat. Určitý humor je prostě pro někoho a jiný humor je zas pro někoho jiného.

Jak mladý muž přijde na to, že má tzv. „psavé střevo“ a začne psát?

Já jsem psal už od dětství, například na základní škole pohádky do třídního časopisu, takže jsem k tomu vlastně inklinoval už od začátku. Později jsem začal hrát amatérské divadlo, což mě také bavilo, ale herecký talent jsem nikdy neměl a naštěstí jsem měl dost sebereflexe, že jsem to dokázal rozpoznat. Když jsem se pak rozhodoval, jestli budu po vysoké škole dělat nějaké „normální“ povolání nebo tohle šílené, dal jsem si nakonec přihlášku na DAMU na dramaturgii. U přijímacích zkoušek jsem uspěl, a byť ten obor není určen vyloženě k psaní, měl jsem pedagogy, kteří mi umožnili realizovat v rámci studia věci, které jsem napsal sám, a nakonec se mi to podařilo dostat do takové té profesionální fáze. V životě jsem měl v tomhle skutečně štěstí. Samozřejmě mi také spousta lidí pomohla tím, že ve mně měli důvěru, a to je skvělé.

Jaká je Vaše vize nějakých dalších autorských počinů?

Takhle o tom úplně neuvažuji. Poslední dobou neustále pobíhám mezi televizí, filmem a divadlem, a je to tak, že vždy přijde nějaká látka ve formě námětu – buď mého, nebo i někoho jiného, tomu se vůbec nebráním – a pak je třeba zvolit vhodnou formu, což je pro každou tu látku individuální. Někdy cítím, že by to měl být například seriál, někdy divadelní hra, a někdy si třeba řeknu: „Vždyť je to blbost, dělat to jako film, uděláme to jako seriál,“ a změním to za pochodu. Člověk pořád začíná a pořád se učí, takže žádné vize úplně nemám. Člověk má celou dobu strach, že už ho nic nenapadne, pokaždé začíná od prázdného kurzoru. Beru to tedy spíš „ze dne na den“, vždy doufám, že něco přijde a ono to nakonec přijde. Spousta věcí samozřejmě vzniká tak, že je to motivované tou nabídkou z venku, takže si k tomu musím pokaždé najít svou cestu a svůj vztah.

Hra Dvě noci na Karlštejně se odehrává v golfovém prostředí. Vy sám hrajete golf?

Golf vůbec nehraji a ve finále ta hra vlastně ani tolik není o golfu, to je spíš taková kulisa. Někdy před dvěma lety mi slovenský herec Ady Hajdu řekl, že by chtěl napsat hru vyloženě o golfu, což mi připadalo jako úplný nesmysl. Když to pak ale takhle zfúzovalo s tím Karlštejnem a tímhle druhem satiry, začalo mi připadat, že by to smysl mít mohlo. Doufám, že se udělá třeba i nějaká slovenská inscenace, aby v tom ten Ady mohl hrát a neměl pocit, že jsem ten jeho námět, respektive námět námětu nějak zneužil. Pro to to napsat jsme se ve finále vlastně rozhodli tak nějak napůl s Michalem Kocourkem, ředitelem Divadla Kalich. Já jsem říkal, že bych zkusil něco s tím golfem, tímhle způsobem a on s tím souhlasil. Ono to celé vznikalo v několika fázích. Určitě to nebylo tak, že by mě něco osvítilo a já to „vyplivnul“ za týden, to opravdu ne. Musím uznat, že práce na téhle hře byla dost lopotná a několikrát jsem to přepisoval, než jsem to divadlu poslal.

V Divadle Kalich jste spolupracoval již s takovými herci jako je například Jiří Lábus nebo Oldřich Kaiser. Býváte nervózní z toho, co řeknou na tu Vaši látku?

Je pravda, že já jako autor mám při první čtené zkoušce, kdy je člověk poprvé konfrontován s herci, kteří to budou hrát, leckdy větší trému než při premiéře. Během premiéry už v tom není člověk sám, je tam režisér a celkově jsme v tom všichni tak nějak spolu. Ale ta první čtená zkouška je pro autora opravdu nepříjemná a zrovna Lábuse a Kaisera jsem skutečně musel přesvědčit tou hrou, aby do toho šli. Bylo to trochu jako přijímačky, ale člověk si musí věřit. Jde pořád jen o divadlo, a když se něco nepodaří, tak se svět nezboří.

Za rozhovor děkujeme Divadlu Kalich.