Muži hledají starostlivou a laskavou partnerku (podle žen tedy spíš maminku než partnerku), ženy zase chlapa („mužů je spousta, ale chlapů… „), o kterého se mohou opřít a ke kterému mohou vzhlížet (že by kopie tatínka?). Žvaníme o potřebě tolerance ve vztahu, ale je to jen společensky korektní způsob jak říct, že si po čase čím dál víc lezeme na nervy.
Neumíme spolupracovat v práci ani doma. Nikdo nás to nenaučil ani jsme to neměli od koho okoukat. Přesto i nadále zakládáme továrny na děti a ve veřejných průzkumech tvrdíme, jak moc spokojení v manželství jsme. Opakujeme chyby svých rodičů, navzájem si ze života děláme peklo, deformujeme svoje děti… Ale čí je to vina? (hrm)
