či fámou o své osobě se v životě potkal určitě každý.
Když mě takové klepy o tom, jaká jsem (či nejsem) a co dělám (popř. nedělám) dostihly naposledy, sedla jsem k facebooku a zmítaná směsicí pocitů na škále od zloby až po lítost se pokusila všem těm klevetníkům oznámit, že o pomluvách vím a také vysvětlit, jak se to se mnou doopravdy má.
Dělat jsem to neměla. Potvrdila se slova psychologů o tom, že vyvracet pomluvy nemá smysl, neboť tím tyto lži jenom získávají na významu. Dobře míněný pokus pomlouvaného obhájit se funguje na drbny jako červený hadr na zuřícího býka – jen je povzbudí k snování dalších pavučinek nepravdivých tvrzení.
Ale abych se nestavěla do role jakési morální autority, kterou nejsem – taky si ráda zadrbu, ostatně jako každý. Podle výzkumů alespoň občas pomlouvá 80% lidí a domněnka, že muži neklevetí, je naprosto mylná. Odborníci dokonce zjistili, že kdo nepomlouvá, vylučuje se ze společnosti a staví sám sebe do izolace.
A proč to děláme? Do pomlouvaného si projektujeme vlastní aktuální problémy a tím, že mluvíme o druhém, nemusíme řešit sami sebe. Při pomlouvání získáváme pocit vlastní morální převahy a také nás to, že víme nějakou pikantérii o někom známém, ve společnosti staví do středu pozornosti. Nu, a pomlouvat je bez debat zábava…
Je však potřeba dodat, že není pomluva jako pomluva. Každý jistě chápe rozdíl mezi řečmi o tom, jakou má dotyčná příšernou sukni a tím, že určitě podvádí svého muže, protože se každý večer vrací domů až okolo půlnoci. Dopad pomluv druhého typu na život dotyčného může být naprosto katastrofální, proto bychom se takovým pomluvám měli raději vyhýbat.
V okamžiku, kdy se staneme středem takovéto nechtěné pozornosti my sami, je podle psychologů možné dělat pouze jediné. Jít za oním roznašečem drbů a pěkně jemu do očí povýšit drb na „další level“. Pokud o vás tedy někdo tvrdí, že jste cizoložnice, jděte za ním a zeptejte se ho: „už ses rozhodl, kdy se rozvedeme a komu připadnou děti?“ Uvidíte, že na další drby už si netroufne…
Autor: Anna Ticháčková
