On-line psychologická poradna pro ženy.
Procházíte partnerskou krizí?
Dlouhodobě bojujete se vztahem k sobě, sebejistotou?
Řešíte pracovní problémy týkající se kariéry, pracovních vztahů?
Na dotazy odpovídá?
Mgr. Lucie Nápravová. Po ukončení studia jednooborové psychologie FF UK (1997) pracovala na HR konzultantských a manažerských pozicích v malých i velkých mezinárodních firmách (telekomunikace, bankovnictví). Ke znalosti klinické psychologie – různých forem skupinové i osobní terapie, psychoterapeutických technik a zkušeností z intenzivního komunitního výcviku, si tak přidala praxi v oblasti psychologie řízení a rozvoje managementu, kterou uplatňuje nyní na pozici nezávislé konzultantky. Věnuje se především individuálnímu psychologickému poradenství. www.trustframe.cz
DOŠLÉ DOTAZY:
02.08.2011
Hanna
Dobrý den,
Bude mi 20 let a poslední dobou mě velmi trápí jeden problém, se kterým si nevím rady. Už odmala jsem velmi introvertní povahy a i maličkosti mě dokáží pořádně vykolejit. Kolektivů jsem se vždycky spíše stranila a s kluky byla pro mě komunikace vždy ještě složitější – dokonce jsem se jí možná i trochu vyhýbala. Většinu času jsem trávila s kamarádkami, a tak je tomu vlastně doteď.
Doposud jsem žádného přítele ještě neměla, ale nějak mě to netrápilo. Teď mi však poslední dobou běhají v hlavě myšlenky, zda mě vůbec přitahují kluci. Mám pocit, že se mi kluci vždycky líbili – do žádného jsem nebyla úplně zblázněná, ale že bych myslela na nějakou holku, to asi ne. To až teď, když jsem nad tím tak začala hodně přemýšlet, tak sama vlastně nedokážu určit, co se mi líbí.
Jsem tím úplně posedlá – této dotěrné myšlenky se nedokážu zbavit a hodně mě trápí, protože ji mám hlavě takřka pořád. Sama mám pocit, že jsem se od té doby, co jsem se v tom začala hloubat a pochybovat, koukám spíš po holkách (doufám, že je to jenom v mé zabedněné hlavě a myslím, že si to někdy až hodně namlouvám a možná ze sebe dělám něco, co snad nejsem). Nevím si rady, ale myšlenka, že bych byla jiná, mě opravdu hodně děsí. Jak už jsem výše psala, myšlenky, které se chytnu – ačkoli je to kolikrát úplný nesmysl, se nedokážu zbavit a často si namlouvám i něco, co není pravda.
Zajímalo by mě, jestli je to pouze nějaká \“opožděná puberta\“ nebo jsem ještě prostě nedospěla, ale každopádně mě to čím dál více trápí. Chtěla bych vědět, jestli jsou takovéto pocity typické nebo obvyklé v mém věku – respektive zda se vůbec stává, že si někdo není jistý ve své sexuální orientaci. Mám strach, že nebudu schopná začít nějaký vztah, protože ten pocit, že jej ještě nepotřebuji, mě opravdu hodně trápí.
Jednou jsem také četla, že je možné, že člověka přitahuje stejné pohlaví v důsledku toho, že své tělo (tedy tělo stejného pohlaví) zná lépe, než tělo opačného. Muži jsou pro mě opravdu „španělskou vesnicí“, na základní škole jsem kamaráda neměla ani jednoho, pak jsem nastoupila na školu, kam chodí převážně dívky – u nás ve třídě nebyl ani jeden hoch. Celé 4 roky jsem se prakticky neustále učila – v ohledu školy jsem dost cílevědomá a důsledná (vždy mi šlo o výborný prospěch) a neshledávala jsem potřebu jít do společnosti. Chtěla bych se zeptat, jestli se tento můj postoj časem změní – jsem zatím nedozrálá – nebo tomu tak bude vždycky. Opravdu bych chtěla být jako ostatní.
Neustále přemýšlím nad svojí sexuální orientací a mám pocit, že se ve mě vytvořil nějaký negativní blok. Do společnosti se mi chce čím dál méně – prakticky se jí vyhýbám. Tato nejistota je mi překážkou, protože když hovořím se stejným pohlavím, mám strach abych se nezamilovala, a když hovořím s opačným pohlavím, tak jako by přede mnou pořád stála ta nejistota (tyto negativní myšlenky), nedokáži se tedy uvolnit. Prožívám intenzivní strach ze zjištění mé orientace, ale nedokáži proti těmto pocitům bojovat.
Sama si myslím, že dokud nebudu schopná pochopit svoje pocity a emoce, nebudu schopná pochopit emoce svých blízkých a přátel.
Děkuji za Váš názor a také za ochotu zamyslet se nad mým problémem, který mě neskutečně ovlivňuje.
Odpověď Hanna:
Dobrý den Hanno,
děkuji Vám za velice upřímný a otevřený dotaz. Popisujete veliký zmatek, který nyní velice ovlivňuje celý Váš život a paralyzuje Vás evidentně nejen ve Vašem prožívání, ale také ve zjišťování, jakým směrem se v životě vydat. Velice dobře rozumím tomu, že potřebujete zjistit, jak to je s Vašimi vztahy k mužům a ženám a jak se v tom dobře vyznat. Je skvělé, že o tomto svém zmatku začínáte hovořit, neboť pouze tímto způsobem je možné se dopátrat toho, kde je příčina Vaší životní nejistoty.
Osobně se domnívám, že pro vyřešení tohoto problému nestačí pouze jednorázová odpověď v on-line poradně a doporučila bych Vám, abyste zvážila možnost navštívit psychologa či psychoterapeuta, který by Vám mohl pomoci „rozklíčovat“ tento Váš pocit zmatku. Stal by se v takovým průvodcem na Vaší cestě k sobě samé. Ve Vašem případě může být příčin a možností velká spousta a moje rada by byla pouhým odhadem. Může zde sehrávat roli Vaše introverze, ale také doposud nedefinovatelný ostych před lidmi. Otázkou také je, jak jste se cítila ve svém dětství, jaké jste měla dospělé vzory a vztahy s oběma pohlavími v minulosti……
Nevím bohužel, odkud jste, ale budete-li mít zájem o konzultaci či radu s hledáním nějakého kolegy, potom mě klidně kontaktujte.
Přeji Vám krásný den, Gábina Dymešová
Jaryna
Dobrý den. V lednu mi partner po téměř 20 letech soužití přiznal nevěru. Druhý vztah trvá od podzimu. Přítel se se mnou rozcházet nechce. Vím, že mě má stále rád, vždy jsme si velice rozuměli, máme stále společné plány. Ale bohužel není schopen prý teď druhý vztah ukončit. Máme za sebou 5 let plných těžkých nemocí a úmrtí v rodině, vím že i tohle mohlo mít na náš vztah velký vliv. Vychovali jsme spolu tři báječné děti. Žijeme hodně aktivně, náš vztah byl vždy vřelý a plný lásky. Stále nemohu pochopit co se děje, kde se stala chyba. Dosud jsem vztah více méně tolerovala. Chodí k ní na dvě noci v týdnu. Pokud jsme spolu, je nám dobře a dokážeme si společný čas užít. Ty příchody a odchody mě vyčerpávají, žiji jako na houpačce, je to pro mě velice těžké. Vím, že to musím buď zvládnout, nebo ukončit. Snažím se to všechno pochopit, ale někdy nevím co dělat dál, jak z toho ven. Předem velice děkuji za Váš názor. Jaryna
Odpověď Jaryna:
Dobrý den Jaryno,
Díky za dotaz do poradny. Můj názor je – bojujte. Ušli jste spolu příliš dlouhý kus cesty, vydržte!
Jistě, muži v určitém věku velmi mají tyto roupy a občas pálí i mosty. Z vašeho e-mailu jsem ale vyčetla, že váš partner vnímá svoji nevěru víc jako fyzickou záležitost, než že by našel tak významný emoční vztah, pro který by byl schopen vše zničit.
Máte společné zájmy, koníčky, přátele, vychovali jste děti. On to všechno dobře ví a stojí o to, jinak by už vztah s vámi ukončil. Bohužel prochází krizí středního věku a sám je z celé situace vnitřně dost vykolejený (neví si se svými pudy rady). Někdy se této mužské krizi říká „ syndrom zavírajících se dveří“, kdy muži podvědomě cítí, že začíná jejich druhá – méně výkonná půlka života a nesou to (narozdíl od žen) velmi nelibě (včetně potřeby si dokazovat svoji mužnost).
Rozhodně zachovejte klid, žádné, scény, výčitky, ultimáta. Žárlivostí jen partnera spolehlivě pošlete za milenkou, kde mu bude dobře, nalezne vítané pochopení a klid.
Zároveň ale bych ve velmi klidném a otevřeném rozhovoru dala bez výčitek (!) najevo, že vás situace velmi zraňuje a tolerujete ji jen proto, že nechcete nic jiného dělat. Je nutné, aby partner věděl, že nejste žádná sportovní holka, která vše unese s úsměvem na rtech (tohle by si samozřejmě moc přál).
Jinak velkou dávku tolerance a trpělivosti. Koncentraci na sebe, své zájmy, speciálně ve chvílích, kdy je pryč. Udržovat (zesílit) společné rodinné zvyky a rituály, oslavy, akce atd. Dříve či později začne jeho milenka tlačit na pilu, žádat o více jeho času, pozornosti, případně o těhotenství (tady by měl být ale partner velmi obezřetný!). Žárlit na vás a vaši společnou rodinu začne ona. To vám bude hrát do karet, protože jde právě o bod zlomu, kdy ona sama svým nátlakem vztah zahubí. Je to otázka času.
A bohužel i otázka vaší veliké statečnosti, nebudeme si nic namlouvat. Každá nevěra prostě bolí.
Jaryno, vidím ve vás ale vyrovnanou, aktivní ženu, o které jsem přesvědčená, že se s životem dokáže bez hysterie popasovat. Zvládnete to.
Zdravím, Lucie Nápravová
Jarka
Krásný den,obracím se s problémem v partnerském vztahu.Od února jsem se společně sestěhovala se svým přítelem.Z počátku byla vše krásná pohádka,která se proměnila v problém,protože jsem se ocitla bez práce a tudíž i bez fin.prostředků.Zatím nemohu sehnat práci a to je problém.Z lásky se stala nepopsatelná záležitost,jeho děti jsou pro něj na prvním místě a já jsem prý sebelítostivá.Když jsem peníze měla,nikdy jsem nepřišla s prázdnou,platila jsem výlety,restaurace,dovolené.Při nákupu jsem pokaždé přijela s dárkem.Sám platí hypotéku,bývalé ženě energie,mladšího syna uplácí drahýmy dárky.Nevím co si mám myslet apočít,uvítám jakoukoliv radu. Je nám oboum 40 let.Moc děkuji Jarka
Odpověď Jarka:
Díky za dotaz.
Zcela chápu, jakou komplikovanou situaci nyní prožíváte.
Ztráta zaměstnání je sama o sobě silný stresový faktor – nejde jen o ztrátu finanční jistoty a nezávislosti, ale obecně o psychické ohrožení, které se celkem logicky promítá do vašeho partnerského vztahu.
Hledání práce a stres spojený s tímto procesem na náladě nepřidá – málokdo najde novou adekvátní práci na první pokus. Téměř vždy je toto hledání provázeno několika odmítnutími, které přirozeně sebevědomí nezvýší. Následuje tak začarovaný kruh frustrace, úzkosti, partnerské krize.
Popsané napětí a nerovnováha (psychická i materiální) začne panovat dříve či později u všech párů ve vaší situaci.
Chci tímto úvodem jen naznačit, že opravdu vaše situace je těžká, nicméně není neobvyklá a dá se řešit. Zároveň vás chci trochu povzbudit při hledání nového zaměstnání. Nenechte se odradit (odmítnutí zažije opravdu každý a opravdu to nelze brát osobně, když se toto zdůvodnění nabízí ) a trpělivě a houževnatě zkoušejte všechny možné cesty. Získání nové práce berte opravdu jako prioritu č. 1!
A teď k vašemu vztahu. To, že děti z předchozího vztahu jsou u partnera na velmi významném místě, to tak prostě bývá a vy musíte být nad věcí. Obvykle se tak muži snaží zahnat špatné svědomí z rozpadu rodiny. Na druhou stranu je to ta lepší varianta projevu jeho charakteru, než kdyby své děti před vámi tajil, nebo o ně jako o nepohodlné svědky nejevil vůbec žádný zájem. Tohle nechám na vašem zvážení.
V tuhle chvíli máte právo být přecitlivělá, zraněná a vaše situace teď vyžaduje opravdu velké sebezapření – pokud máte přes všechno popisované stále o partnera zájem.
Procházíte partnerskou krizí a to je vždy velká příležitost k prohloubení vztahu. Ovšem za podmínky, že krizi správně zpracujete.
Tedy – zcela upřímně si s vaším partnerem promluvte – řekněte otevřeně – bez jakékoliv sebelítosti – pouze konstatujte, co momentálně prožíváte, zároveň, co všechno se snažíte pro novou práci dělat. Co byste potřebovala od něj (a co vás naopak zraňuje) a s čím by vám mohl konkrétně pomoci. V rozhovoru neuplatňujte emoce, zkuste být co nejvíce popisná, faktická a racionální. Klidně zmiňte i vaši štědrost v dobrých dobách, ale prosím pěkně, bez výčitek!
Teprve po tomto rozhovoru a výsledcích, které přinese, partnera posuzujte. Je možné, že on v tuto chvíli pouze pozoruje, jak se vztah kalí, neví si sám se situací rady, rád by vám pomohl, ale jak to tak bývá, pokud přesně, jasně a srozumitelně neřeknete, co v tuto pro vás může udělat, neudělá nic vhodného. A bohužel se krize bude stále prohlubovat.
Otevřený (nelítostivý) rozhovor s partnerem je to jediné, co můžete udělat. Pokud přijdete na nějakou vhodnou pomoc, společně se podělíte o řešení – nakonec – krize se týká vás obou – uvidíte, jak moc tím vzájemný vztah posílíte.
Držím vám palce a pevně věřím, že tuto krizovou situaci pomůžete sobě i partnerovi překonat.
Zdravím, Lucie Nápravová
07.07.2011
Bernik
Dobrý den,prosím o vysvětlení.Mám bratra který je po vážné mozkové příhodě v nemocnici a je nemohoucí.Bratrovi je 43 let.Problém je že nemohu pochopit plno věcí.Hlavně to že nebral tři roky léky jak na srdce tak na ledviny. přitom jsme zjistili ,že léky měl brát.Kontrolám u lékaře se vyhíbal.Každému tvrdil že je v pořádku a nic mu není.Pomalu mě to připadá jako pomalá sebevražda.Také si udělal plno dluhů a ty také už neřešil.Je pravda ,že neměl delší dobu práci a také žil s družkou,která si dříve léčila v psychiatrické léčbně a má diagnozu jako měl zpěvák Petr Muk.Mohlo ho to poznamenat a proč nám lhal i sobě.Moc se tím trápím že nám lhal a když ho vydím v nemocnici. Je mi z toho moc smutno. Děkuji za odpověď Jana
Odpověď Berniki:
Dobrý den,
děkuji moc za důvěru s jakou se na nás obracíte.
Je mi naprosto jasné, že jste se ocitla ve velice náročné životní situaci. Na jedné straně máte velice vážně nemocného bratra, jehož chování nerozumíte a na straně druhé jste se pravděpodobně stala člověkem, kterému na bratrovi záleží a možná se o něj budete muset starat? Z Vašeho dotazu vyplývá, že si zejména děláte starosti o bratra, o jehož situaci jste nevěděla a byla jste postavena před hotovou věc a ve chvíli, kdy je nemohoucí. Hledáte příčiny jeho chování a možná se zabýváte otázkou, zda se této situaci dalo předejít.
Ráda bych Vám sdělila, že Vaše chování a přemýšlení v dané situace je naprosto normální a běžné, a to včetně případného hledání viníka…..Může za to bratrova družka? Může si za to sám? Dalo se tomu předejít? Je zcela běžné, že po podobné události jsme zcela v šoku a celé situaci nerozumíme, hledáme viníky a teprve postupně nacházíme způsoby, jak s takovou situací dokážeme vyrovnat.
Na otázky týkající se bratrova života Vám bohužel může odpovědět pouze Váš bratr či někdo, kdo žil v jeho bezprostřední blízkosti. Motivací k jeho chování mohlo být mnoho a z mé strany by se jednalo o čiré spekulace.
Dále potom život po boku člověka, který trpí bipolární afektivní poruchou (dříve nazývanou maniodepresivita) může být zcela ideální a pohodový nebo naopak velice náročný. Záleží na tom, zda člověk trpící touto poruchou svoje onemocnění řeší a je v péči lékaře-psychiatra, který mu předepíše adekvátní farmakologickou léčbu či naopak v péči psychiatra není. I zde by se tedy jednalo o pouhý odhad, kterého se neodvažuji.
Milá Jano, držím Vám palce, abyste vše dobře zvládla, budete v této situaci potřebovat obrovskou podporu své rodiny.
Přeji Vám krásný večer,
Gábina Dymešová
Věra
Dobrý den,
Chtěla jsem se zeptat – dala jsem z osobních důvodů výpověď v práci – tedy – odešla jsem z vlastního rozhodnutí. Jsem hlášena na ÚP a chci si trochu odpočinout ze stresu předchozího zaměstnání. Můj nadřízený mě šikanoval, atd…ale to není moje otázka. Chtěla bych nyní obnovit svůj ŽL, který jsem si před pěti lety pozastavila a uvažuji nad tím, že se budu živit na volné noze. Nebo alespoň chvíli, než najdu odvahu mít nad sebou nadřízeného nebo nadřízenou. Otázka zní, jestli si mohu obnovit ŽL pokud jsem registrována na ÚP?
Díky zdravím, Věra
25.4.2011
Odpověď Věra:
Dobrý den Věro, rozumím vašemu problému a určitě je dobře si trochu odpočinout, pokud jste zažila v práci takový to tlak. Jestliže jste se ale nahlásila na ÚP, pak určitě nemůžete aktivně používat ŽL. Být vámi volím variantu: chvíli si odpočinout, pomalu zjistit možnosti samostatné práce na ŽL (navím, jaká je vaše specializace) – klienti, nabídka, trh atd…Pokud budete mít pocit, že je to možné, obnovte si ŽL a pusťte se do práce (a samozřejmě se odhlaste z evidence na ÚP). Myslím, že pokud je Váš problém čerstvý, je brzo na tyto starosti. Nejdříve se dejte dohromady po psychické stránce a teprve potom řešte další pracovní aktivity.
Držím palce, Lucie Nápravová
03.03.2011
Helena
Dobrý den, četla jsem na Vašich stránkách, že dokážete připravit na pohovor. Mně jeden zrovna za týden čeká, mám o tu pozici opravdu velký zájem a bojím se, že něco zkazím. Co byste mi poradila základního? Díky, Helena
04.03.2011
Odpověď Helena:
Dobrý den Heleno, díky za prima dotaz. Pokud jste byla na základě vašeho životopisu vybrána na pohovor, je vidět, že splňujete základní profesní očekávání, který zaměstnavatel má.
Teď bude záležet, jak dokážete předvést své schopnosti a dovednosti a samozřejmě je v tom i kousek –chemie- neboli sympatií, které také dokáží ovlivnit volbu. Základní rada je při pohovoru si nehrát na něco jiného než jste. Žádné manažerské příručky o tom, jak se chová úspěšný kandidát. Prostě dejte najevo váš upřímný zájem o pozici, konkrétně a jasně popište, jaké zkušenosti již máte a buďte sama sebou. A samozřejmě se připravte – například pokud budete vést rozhovor v AJ, nepodceňujte domácí přípravu – tedy zkusit si modelovou situaci – neboli odpovědi na otázky, které pravděpodobně přijdou. Pokud budete chtít udělat maximum, můžeme se domluvit na schůzce u nás, kde si vše řekneme případně vyzkoušíme.
Každopádně držím palce a přeji hodně zdaru u výběrového řízení. Lucie Nápravová
15.02.2011
fifo
Dobrý den, chtěl jsem se zeptat na názor: momentálně jsem ve výběrovém řízení na pro mně velmi atraktivní pozici – myslím, že předpoklady mám, práce se mi jeví jako zajímavá, vysloveně jsem se těšil na pohovor a možnost dozvědět se víc. Včera jsem získal informaci pod rukou, že v dané organizaci jsou velmi špatné vztahy, důležité jsou ostré lokty a nutnost prosadit se na úkor ostatních. Nejsem z mého současného pětiletého zaměstnání na takovéto vztahy zvyklý, u nás vždy panoval klid a pohoda, až téměř nuda. Dlouho jsem se ke změně zaměstnání odhodlával, ale teď jsem zase v úzkých, bojím se, abych nezapadl do „špatného kolektivu“. Co mi radíte?
17.02.2011
Odpověď fifo:
Dobrý den fifo, informace – jak píšete „pod rukou“ nemusí mít žádnou validní hodnotu. Pokud jste ještě nebyl na pohovoru a nepoznal jste svého případného přímého nadřízeného, nedělala bych žádné ukvapené závěry. Každá změna je riziko, na druhou stranu bez změn a riskování člověk neroste, takže Vám radím – jděte směle na pohovor, mějte oči a uči otevřené a svůj názor si udělejte sám. Nedejte předem na fámy a „zaručené informace“ vsaďte na svůj vlastní úsudek. Hodně štěstí a dobrou volbu přeje Lucie Nápravová
21.01.2011
P1967
Dobrý den, již téměř 10 let pracuji jako specialistka v jedné nejmenované státní honosné instituci. Přežila jsem tam všechno, několikerou výměnu vedení, různé způsoby zacházení se zaměstnanci – dobré i špatné chvíle. 3x jsem zatoužila odejít, vždy mě odradila možnost realizovat zde svoji VŠ odbornost. Minulý týden už ale můj pohár trpělivosti přetekl…chci dát výpověď. Už prostě nemůžu dál. Změny se dost bojím, mám i pocit viny – nic zlého se mi zde jinak neděje, ale moje motivace, chuť dívat se na stále stejné dlouhé chodby, je opravdu už na nule. Zvládnu to?
22.01.2011
Odpověď P1967:
Dobrý den, situaci podobnou té vaší rozhodně nezažíváte sama a nejde o nic neobvyklého, nebojte se. Únava ze stereotypu, stejných procesů, procedur, lidí – obzvlášť po deseti letech je normální – vlastně v pořádku. Pokud jste došla až sem, naopak je vidět, že máte velkou trpělivost, jste oddána své profesi, nebo prostě motivovaný zaměstnanec. Nicméně v zájmu rozvoje člověka je dělat změny, přizpůsobovat se jiným podmínkám, lidem, typu práci. A nebát se toho, protože nic tak člověka nežene dopředu jako nutnost adaptovat se na nové podmínky, učit se novým věcem. Ve změně vás rozhodně podpořím, ale je nutné ji udělat s rozvahou. Určitě nedávejte okamžitou výpověď – tzv. z afektu. Chápu, že situace může být těžká a další drobnost vás může rozhodit a vyburcovat k okamžité akci, ale prosím pěkně, nejednejte nerozvážně. Ideálně si první najděte nové místo, až poté dejte výpověď. Pokud byste potřebovala poradit konkrétní tipy, při hledání nového zaměstnání, dejte vědět, zdravím, Lucie Nápravová
