Obecně jsou však Češi vnímáni jako ti, co si umí spíš od srdce postěžovat nebo si z gusta zanadávat než květnatě projevovat radost nebo se chlubit.
Samozřejmě to neplatí pro každého, ale na otázku, jak se ten, koho už jsme dlouho neviděli, má, se obvykle dozvíme pestrý seznam negativ, od toho, jak to stojí všechno za houby, po stížnosti na mizernou dobu, vládu, a tak dále…
Naproti tomu třeba v Anglii a podobných zemích se považuje přílišné dramatické líčení osobních i státních mizérií za neslušné, takže i když je náš přítel této národnosti v silné skepsi, dozvíme se maximálně, že je ,,I am blue“. Ve smyslu, že je u něj momentálně trochu zamračeno 
Češi jsou také známí tím, že mají mnohem pestřejší či nápaditější slovník, co se týče vyjadřování negativ, oproti výrazům sloužícím k chvále a projevům nadšení. Jak poukazuje třeba Just ve svém Slovníku floskulí, jedná se tak trochu o cool distanci, pokud jsme z něčeho nadšeni, tak to ,,docela ujde“ nebo je to ,,docela zajímavé“, a větší superlativy obvykle hledáme těžko.
Skoro jako kdyby tu hrála roli pověrčivost, raději se moc netěšit, abychom to náhodou nezakřiknuli. Naproti tomu jak jde o negaci či sarkasmus, tak máme někdy suchý humor mnohem říznější než sami Angličané.
A když už jsem u té Anglie i úsloví ,,a dog´s life“ (psí život), tam na rozdíl od nás je synonymem pro ,,the good life“, tedy dobrý život. Konec konců se tím můžeme i inspirovat, pokud chceme začít myslet i mluvit více pozitivně, a přitom zachovat české dekorum, příště až se nás někdo zeptá, jak se máme, s úsměvem ho nenechejme na pochybách, že máme ,,psí život.“
ZP
